Předpony s- z- …zmatek

Přiznám se k tomu, že psaní předpon s- a z- mi dělá potíže. Kromě toho mám pocit, že v češtině je psaní předpon poněkud zmatené. Naproti tomu ve slovenštině je totéž popsáno jediným pravidlem. Proč?

Psaní předpon s- a z- je ve slovenštině podřízeno znělosti. Před znělou souhláskou se píše vždy z-. To znamená: zbor, zdieľať, zgumovaný, zlepený, zhromaždenie, zväz, zrážka, znáška, zjednotienie. Tohle pravidlo platí vždycky, ať už jde o pravé znělé souhlásky (b, d, g, v) nebo o jedinečné souhlásky (m, n, r, l).

Naproti tomu před neznělou souhláskou (c, f, [x], k, p, t) se píše jedině s-: sceliť, sfilmovať, skúška, schudnúť, spevák, strata.

Proč tomu tak je? Slovenština se odtrhla od češtiny až v 19. století. Proto je její pravopis modernější. Při tvorbě spisovné normy bylo rozhodnuto, že předpony se budou psát podle výslovnosti. Naopak v češtině je psaní předpon dáno historicky podle morfematických principů.

Pravidla pro psaní předpon v češtině jsou následující: Předpona z- se píše tam, kde se tvoří dokonavá slovesa od nedokonavých: zpochybnit, ztotožnit, zlámat; a pak ještě v určitých ustálených případech: zkoumat, zpívat, ztepilý.

Předpona s- se píše tehdy, jestliže je naznačeno směřování dohromady: sblížít, scelit, sdružit, spojit, shromáždit, sjednotit, smluvit; pak tam, kde jde o směrování shora dolů: sklonit, sklopit, shýbnout; mimo to i v některých ustálených případech: skončit, slevit, strávit, sdělit.

Ale je v tom zápletka: Často dochází k asimilaci. Asimilace (spodoba) je jev, kdy se jedna hláska přizpůsobí druhé, zpravidla sousední. V češtině často dochází ke zpětné asimilaci: Například Kbely se často čtou jako [gbeli], kdoule jako [gdoule]; naopak žabka jako [žapka], Zuzka jako [zuska], zastávka jako [zastáfka].

Postupná asimilace je v češtině vzácnější, dochází k ní pouze v Čechách; pokud se někde píše sh, čte se jako [sx]: shoda [sxoda], shnilý [sxňilí], shromáždění [sxhromážďeňí]. Poznámka: ch píšu jako [x], jak je ve fonetickém přepisu zvykem (aby nebyly spřežky v hranatých závorkách).

Ovšem na Moravě dochází v těchto případech ke zpětné asimilaci: [zhoda, zhnilí, zhromážďeňí]. Je pro mě velkou neznámou, kde se nachází ta hranice, která to odděluje. Neboli, kde se nachází nejvýchodnější vesnice, ve které jsou jablka [sxňilá]? A jaká je nejzápadější vesnice, v níž jsou ještě [zhňilá]? A jak jsou na tom Jihlavané?

Jestli čteme na záčátku slova s nebo z je dáno hlavně tím, zda následuje znělá nebo neznělá souhláska. Proto čteme sbor jako [zbor], sdružení jako [združeňí]; avšak zkouška jako [skouška], zpěvák jako [spjevák], zfilmovaný jako [sfilmovaní] a zchátralý jako [sxátralí]  Samostanou kapitolou je čtení sh, což jsem popsal v předchozích odstavcích.

Ovšem ne vždy dochází k asimilaci. Přestože v je pravá znělá souhláska, říkáme [svazek] nikoli [zvazek]. Dvojice slov jako svolat a zvolat se liší svým významem. U jedinečných souhlásek odpovídá výslovnost psaní: snáška, srážka, směna/změna, sjednat/zjednat, sloučit, zlákat.

A pak, příjmení často pravopisné normě neodpovídájí. Možná znáte pana Skoumala, Spěváčka, Straceného…

Co z toho plyne? Že je v tom guláš. Velká pravopisná reforma bude asi úkolem pro přístí generaci, přesto tu něco navrhnu. Bylo by dobré psát s- a z- podle znělosti tam, kde dochází k asimilaci. Pak bychom psali: zbor, zbírka; združení, zdělení; ale naopak sfilmovaný, sfetovaný; schátralý, schudlý; skouška, skáza; spět, spěvák; stráta, stuhlý.

U skupiny sh bych doporučil, aby se psala zh. Jednak proto, že h je znělé; a pak proto, že zpětná asimilace je v češtině mnohem častější. To také znamená, že »Češi v užším smyslu« by se přizpůsobili Moravanům. Spisovné by pak bylo: zhoda, zhnilý, zhromáždit.

Teď se dostávám k zásadní otázce. Změna pravidel pro s- a z- (psaní podle znělosti) znamená přizpůsobování češtiny slovenštině. A tak tu předkládám otázku: Má se čeština přizpůsobit slovenštině?

Stvořil jsem takový surrealistický text, který vám ukáže, jak by to vypadalo, kdyby se čeština maximálně přizpůsobila slovenštině. Předpony jsem psal čistě podle znělosti.

Skouška spojení

Večer si pustím stále stejné správy a půjdu spát. Bude se mi zdát příběh, který nebude sfilmován. Budu snít o združení našich představ. Zložení našeho světa nechápu, snad si z toho dám hlavu do zvěráku. Zhromáždilo se ve mně mnoho zdělení, ale co z toho? Už jsem z toho stracený. Stejně mě jednou pošlou do zběrného dvora. Předtím se zavřu do spovědnice, a tam povím, že lidé jsou skušení, a proto i sklamaní, uvnitř zhnilí a životem skvašení. Nejsem zrovna stepilý a nepocházím ze skumavky. Ale občas se cítím schátralý. Nečekám na znášku zlatých vajec. Vykašlu se na to všechno, skusím skoupit plyšové veverky. Přinesu je domů a budu věřit, že zlepí moje vspomínky. Něco ve mně je hlučné jako zbíječka. Rukou zdírám vrstvu svých myšlenek. Třeba přijde velké zblížení. Jednou si koupím jízdenku do spožděného mezistátního vlaku. Však jízdenku tam, ale už ne spátky. Někdo radí, někdo zvádí. Stejně jednou přijde zrážka se zvodidly života. A pochopím, že život je zbor nálezů a strát…