My, zločinci z SČSP

zvláště pak učitelé ruštiny, prosíme laskavě naše legislativce, aby při hodnocení naší kolektivní viny vzali v úvahu, že jsme tak činili bez náležité znalosti souvislostí,

jaksi jsme si nevšimli, že by po válce (té horké) byli jazykáři, učitelé jazyka německého, zařazeni do kategorie druhořadých občanů, jako se tomu stalo nyní, u příležitosti přijímání zákona o komunistickém odboji, a nedomysleli jsme všechny konsekvence svého antidemokratického působení tím, že jsme na školách vyučovali ruský jazyk.

Členství v SČSP bylo pro naši profesi nezbytností, neboť v rámci této společenské organizace se konala řada akcí směřující k prohloubení jazykových dovedností našich žáků a studentů. Po vystřídání hradních stráží se ručička vyklonila ve prospěch jazyka anglického, což mnohé z nás přinutilo doplnit si znalosti o tento jazyk a pokračovat ve školství s novou kvalifikací. Je ovšem pravdou, že Společnost přátel USA tzv. SPUSA nezískala náležitou podporu ani Dolní Sněmovny, ani Senátu, a nestala se potřebnou protiváhou zatracené a dnes proklínané organizace přátel již zmizelého SČSP.

Litujeme, že jsme se v rámci této zavrženíhodné (jak tvrdíte) organizace snažili o zdokonalení znalostí jazyka země na východ od našich kdysi federálních hranic, což se bohužel projevilo i ve zvýšené schopnosti komunikovat s příslušníky národů SSSR, kteří k nám vstoupili nezváni v srpnu 1968. I když časté gramatické chyby v nápisech na zdech a silnicích jasně svědčí v náš prospěch, tj. že jsme svým způsobem sabotovali kvalitu výuky a tak se přiblížili možnosti být zařazeni mezi škůdce bývalého režimu a snad i dosáhnout na navrženou prémii 100 tis. Kč.

Také jsme se aktivně účastnili akce pořádané SČSP, tedy Puškinova památníku. V jeho rámci jsme pilovali u svých žáků a studentů výslovnost, aby se co nejvíce přiblížila originální výslovnosti, a to opět většinou na recitaci veršů ruských a sovětských básníků, většinou jsme se opírali o samotnou tvorbu ruského klasika. V jeho verších zaznívaly tóny touhy po svobodě a volnosti, a zcela výjimečné milostné nápady, což ovšem vzdalovalo recitátory realitě, tj. potřebě aktivně budovat socialismus. Naši dnešní politici by měli vzít v úvahu tuto škodlivou tendenci v práci učitelů ruštiny, a zohlednit ji v posuzování jejich přináležitosti k první kategorii občanů, těch, kteří bojovali proti svým zaměstnavatelům.

Bohužel, zmizením ruského jazyka z našich škol se pro mnoho mladých podnikatelů a OSVČ stala znalost tohoto jazyka doslova prestižní realitou. Za potřebné zdokonalování se ve schopnosti komunikovat na ruském trhu a obecně na Východě v ruštině musí nyní platit značné částky v soukromých i státních zařízeních. Mnozí by dokonce rádi byli členy společnosti přátel Ruské federace, jenže historická zkušenost napovídá, že je lepší v rámci své ideologické prozřetelnosti sáhnout po zbrani. Za ideály naší euroatlantické civilizace, proti marxismu, je lepší, jak dokázal norský příklad, bojovat i kdyby to mělo být bojem posledním.