Nejpopulárnější politik České republiky

Podle zářijového průzkumu agentury STEM se nejpopulárnějším politikem na české scéně stal senátor Jiří Dienstbier. Mezi prvními pěti politiky se tak umístili čtyři z ČSSD (Sobotka, Hašek, Zaorálek). Proč právě ten nejméně „ostřílený“ obsazuje vedoucí pozici? A proč hlavní straničtí lídři jsou méně oblíbení? A co je to za hodnotový systém – zaujímat místo na žebříčku popularity? Jakou má vypovídací hodnotu? Takhle si možná budete klást otázky, při pohledu na graf úspěšnosti předkládaný agenturou STEM...

Nejsem politolog a moje spekulace týkající se námětu postrádají samozřejmě odborné a metodicky náležité postupy a charakteristiky, ale proč bych se nezapojil do diskuze, kterou zveřejněný výzkum určitě vyvolá. Zvláště, když je mi Jiří Dienstbier blízký díky svým občanským postojům, které v rámci své strany prosazuje do té míry, že vítězí ve volbách (senátní), nachází uplatnění ve strukturách strany (místopředseda), jeho krátkodobé renomé z něho dělá „jedničku“ na žebříčku popularity.

Po odchodu Jiřího Paroubka z předsednické pozice se česká sociální demokracie může opět těšit z faktu, že jí vyrůstá zajímavá a charismatická osobnost, v jistém ohledu navazující na politické velikány, jakými byli Brandt, Palme, Kreiský, ať zůstanu u sousedů. Možná mě zatratíte za uvedení Jiřího Dienstbiera do této síně slávy sociální demokracie, ale proč nechtít nemožné, vždyť je to přece moderní mít tyto ambice, že? Tím také prozrazuji svoje utajované ambice pro budoucí směřování stále ještě mladého politika na levicovém křídle politického spektra.

Není snadné se vyčlenit do popředí ze skupiny podobně profilovaných politiků, jakými jsou Sobotka, Hašek a Zaorálek. Navíc, dlouhé roky byl J.Dienstbier „pouze“ komunálním (i když pražským) zástupcem sociální demokracie. Na jeho kariéru měl nepochybný vliv jeho otec, nadstranicky vlivný, vzdělaný, s náležitou životní zkušeností z těch nejdůležitějších historických etap vývoje své země. Pro objektivního posuzovatele je toho pozitivního snad až příliš. Nyní záleží na politikovi samotném, jak dokáže na sobě pracovat, aby nenásledoval osudy svých stranických předchůdců. Byla by to škoda nejen pro sociální demokracii.

Tato strana totiž zažívá období jistých falešných nadějí občanů na možné změny, zvláště když pozorujeme a jsme trpnými objekty politiky současné pravicové koalice. Strana Jiřího Dienstbiera svým programem, svými kádry, nenabízí žádnou převratnou změnu v životě této společnosti, třeba jen s ohledem na množství ambiciozních gaunerů, pro něž se stala přístavem na jejich putování za zlatým teletem. Je i pouhým kolečkem v soukolí kapitálově směřované ideologie, zmítané hospodářskou krizí a zařazením do vojenského konvoje, daleko za prvním Titanikem.

Abychom se nemuseli budit s potem na tváři, když takto vnímáme a posuzujeme budoucí směřování české sociální demokracie, měli bychom aspoň nabízet varianty změn, o něž by měl Jiří Dienstbier usilovat ve své straně, hledat spojence a podporu u veřejnosti. Jak však vnutit potřebné změny do hodnotového systému této strany, když o zásadní proměně nelze ve straně hovořit, natož prosadit nutná demokratizační opatření? A ta si žádají početnou členské základnu, a bez ní strana zůstane marginální pro většinu občanů.

Jinak budou v očích voličů kandidáti sociální demokracie jen produktem zákulisních machinací partajních struktur. Hájící svojí každodenní činností zejména privilegia funkcionářů bez náležité kontroly, bez nutnosti obhajovat svoji práci v konkurenci nových myšlenek, moderních politických programů. Proč nepřevzít osvědčené tradiční metody práce pro veřejnost, jak je známe např. ze skandinávských zemí, ale i ze sousedního Rakouska? Kde má sociální demokracie 10 x více členů a místních organizací. Jenže dokud se ČSSD nevymaní z pout mocenské závislosti, neotevře se mladým, neeliminuje vliv svých všemocných „kmotrů“, do té doby od ní nečekejme změnu k lepšímu.

Při bližším seznámení se s ČSSD člověk upadne do pesimismu. A to i když nakrátko zbystříme při čtení zprávy o popularitě politického nováčka, s nímž si lidé pojí představy o nutné změně na politickém kolbišti v této zemi. Kolik už takových nadějí jsme museli pochovat? A jak známo, jedinec nezmůže nic proti přesile politické arogance a demagogie, založené a ovládané mocnými tohoto světa.

http://www.novinky.cz/domaci/245967-nejpopularnejsim-politikem-je-poprve-mistopredseda-cssd-dienstbier.html