Proč nás přitahují doktoři, trenéři a terapeuti

Skoro každému z nás se to někdy stává... Začneme chodit na soukromé tréninky s trenérem, nebo nám v hezké útulné místnosti naslouchá naše nová psychoterapeutka. Po čase, který s nimi strávíme, začneme cítit pritažlivost.

Proč se to děje? Vysvětlení mám dvě. Buďto se v hlavě vrátíme do dětství, kdy jsme zbožňovali péči nejbližší osoby, která nás přijímala úplně přesně takové, jací jsme byli a reagujeme na to velmi emočně. Anebo nám prostě v běžném životě chybí někdo, kdo nám naslouchá, je na nás hodný a chce nám pomoci. A je třeba zmínit, že nemusíme být single, abychom se cítili sami a nechápáni... 

Ta přitažlivost, kterou pak cítíme i třeba ke staršímu instruktorovi autoškoly, který absolutně není náš typ, většinou nemá se sexuálním napětím nic společného. Jedná se spíše o ukotvující pocit, že se máme na koho obrátit. Dalo by se říct, že někdy to opravdu hraničí s mateřskou a otcovskou láskou, přijetím. V hlavě umí takové situace napáchat pěknou paseku. 

Je jasné, že někdy může k opravdové zamilovanosti dojít i v profesionálním světě a dvojici (nebo trojici, čtveřici :)) čeká dlouhý, krásný, vztah. 

Měli bychom však umět rozlišit, zda jsme zamilovaní do toho, co cítíme, tedy do hřejivého pocitu, že se o nás někdo stará, nebo do konkrétní osoby. 

Pokud nám jen chybí laskavé chování a péče od našeho partnera, je třeba se zaměřit na pár bodů, jak navrátit to hezké mezi námi.

Mezi naprostý základ zcela jistě patří pravidelné vyjadřování vděčnosti, co pro nás partner dělá. "To, že jsi uklidil kuchyň, mi ohromně zlepšilo den." "Díky moc za to vyzvednutí balíčku na poště, já bych se tam dnes nedostal." "Vidět tě hrát si s naším synem je něco opravdu krásnýho. Vím, že vás kdykoliv můžu nechat samotné."

Jde ale vzájemnou motivaci. "Lásko, jsem na tebe tak pyšnej, kolik už jsi zhubla. Byla jsi nádherná i předtím, ale teď vypadáš opravdu spokojeně. Jen tak dál." "To, že pracuješ na svém povýšení tak tvrdě, není jen tak. Opravdu klobouk dolů, to zvládneš!" 

A pokud se něco pokazí, měli bychom to vždycky sdělovat s citem. Tak jako terapeut nás neodsoudí, když něco nejde přesně dle našeho plánu. "Vím, že toho máš hodně a nechci tě zatěžovat dalšími povinnostmi, ale budu potřebovat více času pro sebe, alespoň si mezi péčí o dítě zajít do fitka. Můžeme na tom zapracovat?" "Miláčku, příště se mě prosím zeptej, než domluvíš společnou návštěvu u tvojí maminky. Mám toho teď hodně a ve společnosti jsem ve stresu, vím, že je pro tebe důležité vidět rodinu, jen někdy se to hodí méně a někdy více. Tentokrát bych radši zůstal doma."

Možná, když budeme v našem vztahu spokojenější, přívětivé chování profesionálů už nám zmatek v hlavě neudělá. 

A v případě, že partnera nemáme, je o to zásadnější mít se na pozoru, když se nás mozek snaží přesvědčit, že náš ženatý doktor/vdaná doktorka je naše spřízněná duše.