Jedno milé bruslařské ráno

Celá rozlámaná po nemoci jsem se vydala se synem v kočáru na kolečkové brusle. Nebe bylo bez mráčku, zato v mojí hlavě kolovala jedna starost za druhou.

Někdy se den musí prostě jen přežít, pomyslela jsem si a kráčela směrem k cyklostezce. Každou chvíli synovi svitlo do očí sluníčko a kvůli tomu nemohl usnout. UV clonu na kočár jsem zapomněla doma, ale vracet se mi už nechtělo - co kdyby mě přepadla lenost a nakonec by na žádný sport nedošlo?

Rozhodla jsem se, že si poradím jinak a otestuji tak svoji praktičnost.

Nejprve jsem zkusila korbu kočáru obrátit směrem od sebe, ale bez úspěchu. Jedna hodná maminka mi přispěchala na pomoc a díky ní jsme vrátily věci do původního stavu. S pocitem, že mě paní nenechala ve štychu, se začal den hnedka obracet k lepšímu.

Pak mě napadlo, že zkusím sehnat clonu v obchodě pro těhotné. Paní prodavačka sice produkt v nabídce neměla, ale pomohla mi vymyslet řešení, které se mi líbilo až do chvíle, než jsem zjistila cenu. „Omlouvám se, ale 500 korun je pro mě za improvizované řešení moc. I tak jste moc hodná,“ poděkovala jsem a rozloučila se. Přišla chvíle pyšnosti, že jsem se postavila za sebe a svoji peněženku. Pár let zpátky bych si výrobky radši koupila, jen abych se necítila trapně. :)

Když jsem byla téměř u stezky, došlo mi, že jednu UV clonu nesu celou dobu na sobě - šusťákovou bundu, která se dá provázky nádherně připevnit ke kočáru. Bunda mě stála před pár lety asi 60 korun v second-handu. Syn po nainstalování improvizované clony spokojeně usnul.

Celou projížďku mě paprsky jarního slunce lechtaly na obličeji, užívala jsem si svěží vzduch a kilometr odsýpal jeden za druhým.

Pozorovala jsem běžce, jak se vzájemně zdraví máváním, a pak vždycky alespoň na chvíli pookřejí.

Na lavičce odpočívala postarší dáma a nehybně nasávala energii ze svítícího sluníčka.

Sem tam se na mě někdo usmál, většinou muži kolem šedesátky - asi jim udělalo radost, že vidí sportující maminku.

Tatínek s kočárkem, který byl na procházce s dcerkou, se točil za krásnými běžkyněmi a nechal se hypnotizovat jejich svalnatými zadky.

Mladá slečna učila svou kamarádku bruslit, u čehož se obě náramně bavily.

Když už jsem cítila, že mám ježdění dost a moje oslabené dutiny zase trochu napuchly, došla jsem pěšky až ke kavárničce kousek od našeho domu. Syn mínil ve svém spánku ještě nějakou dobu pokračovat, a tak jsem si uvnitř podniku sedla s kávou. Lungo sice chutnalo všelijak - a jak by taky ne, když tam servírují kávu z automatického kávovaru Nespresso - ale o kafi to tentokrát nebylo. Bylo to o tom, jen tak existovat, přemýšlet a užívat si vyplavené endorfiny.

Domů jsem se vrátila s dobrou náladou, které jsem najednou měla na rozdávání. Na cyklostezce je svět ještě v pořádku...