Jak jsem učila Francouze ze severu opékat špekáčky

Je tomu už nějakou dobu, kdy jsem tehdy ještě příteli a jeho kamarádům nabídla, či tak trochu vnutila :) nápad jet na pár dnů k nám na chatu. Krásné místo kousek od Vlašimi.

Všichni 3 Francouzi nadšeně souhlasili. Když jsem začala vysvětlovat detaily cesty a pobytu, jako je voda pouze ze studně, nemožnost se osprchovat a nutnost používat suchý záchod, účastníkům trochu ztuhly úsměvy.

„Je potřeba posouvat naše limity!“ prohlásila jsem odhodlaně a jmenovala sama sebe lídrem naší skupiny.

S přítelem jsme se vydali na chatu jako první, abychom zkontrolovali situaci a užili si pár dní mimo město.

Přítel byl nadšený z místní přírody, z klidu na duši, který město nedokáže nabídnout a z toho, že jsou ze zahrady v noci vidět hvězdy. Tekoucí voda nám chyběla oběma, ale ne natolik, abychom tomu věnovali pozornost.

Když jsem muži vysvětlovala, že na velkou potřebu může chodit do lesa namísto kadibudky, protože je to činnost přirozená a příroda si s obsahem střev rychle poradí, byl chudák trochu vyděšený. Ani pokus o vtip, že mi žádné zvíře v lese zadek ještě neukouslo, nepadl na úrodnou půdu.

Pár hodin předtím, než měl přijet zbytek party, vydali jsme se s mužem na lov ryb. Jakožto lídr výpravy jsem nechtěla přiznat, že něco neumím, a tak jsem jako by se nechumelilo sestavila rybářský prut z klacku, náhodou objeveného vlasce a háčku. Zkušený rybář by se pravděpodobně býval sesunul smíchy k zemi, o to více by ho však bývalo překvapilo, že jsme jednoho tlouště na zralou malinu nakonec chytli. Stalo se tak zcela nečekaně po asi padesáti promarněných záběrech.

Oba jsme s mužem zpanikařili. Chudák ryba! A jak měla ten háček blbě zaseklej. Pomyslela jsem si, že to snad ani kleště nevytáhnou. Osud rybě nakonec přál, protože se mi po dlouhé manipulaci s háčkem a nářadím podařilo tlouště osvobodit.

Chvíle poté jsem značně zvažovala, zda nekoupit v Bille veganské špekáčky. Ryby se nám zželelo a grilu se vyhnula, ale prasata to měla zpečetěná. Co oči nevidí, to srdce nebolí...

Špekáčky jsme koupili v té nejlepší kvalitě, jakou tento produkt dovoluje, přidali k nákupu i pár piv, křupavý chleba a hořčici. Nemohla jsem se dočkat, až Francouzi okusí kouzlo táboráku, tedy poznají jedno z našich kulturních dědictví :).

Při zakládání ohně můj muž již věděl, jak na věc, díky dřívějšímu tréninku. Zmuchlaný toaleťák posloužil jako skvělý základ (skauti prominou) a okolo jsme vyskládali třísky, které jsme předtím naštípali a nikdo se nezranil, čemuž jsme se doopravdy divili. Jednalo se totiž o zcela laickou práci.

Pak už stačilo škrtnout dvěma zápalkami a ohniště co nevidět začalo hrát všemi barvami. Chlapi přikládali dřevo do ohně a já připravovala hostinu.

K opečeným špekáčkům jsme upíjeli jak pivo, tak kvalitní francouzské víno, zkoušeli jsme rozpéct camembert v horkých uhlíkách, klábosili jsme o všem možném i nemožném a sem tam jen koukali na plápolající oheň a rozjímali.

Byla jsem pyšná na národ Čechů, že nám nevadí se ušpinit, že umíme postavit ohniště i založit oheň, a že máme u nás tak krásnou tradici dělat táboráky a jezdit na chaty. Francouzi, pocházející z industrializovaného severu, souhlasili a byli z táboráku nadšení. Jednalo se pro ně o velký zážitek, který mínili opakovat.

Dokonce, o rok později, když jsme s mužem na onéž chatě byli několik dní na dovolené, mastní až za ušima a smradlaví, požádal mě na procházce o ruku. Evidentně nemají hygienická omezení vliv na to, jak vnímáme pobyt v krásné přírodě a s těmi, na kterých nám záleží.