Proč nevolit Zemana

Současný prezidentský kandidát Miloš Zeman je dalším z celé řady českých politických osobností, kterým se i přes nepříznivě vyhlížející politickou minulost daří u chorobně zapomnětlivé české společnosti zabodovat a to tak, že je v současnosti největším favoritem první přímé prezidentské volby u nás. Opomenu teď nejasnosti ohledně financování jeho kampaně ze strany podezřelých lidí údajně napojených na zájmy Kremlu skrze energetickou firmu Lukoil. Spíše bychom se na možné zvolení tohoto nepochybně zkušeného politika měli podívat v kontextu doby a politického vývoje, ve kterém se nacházíme. Představme si, co by se skutečně mohlo dít s prostředím, které v minulém roce vůbec poprvé od roku 1989 začalo šetřit množství velkých kauz a špinavostí, v případě, že by se Klausovým nástupcem na hradě stal právě Miloš Zeman.

Paměť řady českých voličů, jak už jsem poznamenal v úvodu, je evidentně extrémně krátká a jejich schopnost kriticky posuzovat a hodnotit politický vývoj na primitivní úrovni. Omlouvám se za poněkud hrubý tón. Myslím si však, že Česká republika se dostala do významného historického okamžiku, ve kterém bychom mohli skutečně něco změnit. Jsem si plně vědom toho, že jde pouze o volbu prezidenta, jehož pravomoce dány Ústavou ČR jsou omezené. Při pohledu na uplynulých deset let, kdy na Hradě vládl Václav Klaus svými svéráznými praktikami, kterými destabilizoval politickou situaci v zemi, zneprůhlednil a poškodil naší pozici v zahraničí a v konečném důsledku v souvislosti s novoroční amnestií očistil dlouhodobě vyšetřované korupčníky z dob mafiánského kapitalismu v 90. letech, se nabízí obrovská možnost v podobě kvalitní personální výměny na Hradě a i přes časté nářky nad chabým výběrem prezidentských kandidátů si naopak myslím, že výběr je velmi pestrý a skutečně je z čeho vybírat a možná i poprvé v porevoluční historii naší země nejsme odkázání na ono menší zlo, jak se ve volbách stalo tradicí.

Vliv prezidentské instituce na dění přitom může být zásadní. Nemá sice potřebné pravomoce, nicméně může hrát roli v podobě moderování jednotlivých politických kroků vlády, ve zlidšťování a zpřístupnění politiky běžným lidem a může být zprostředkovatelem jakéhosi morálního apelu. Zároveň by neměl být příliš aktivistický, jak se v úřadu prezidenta Klause stalo zvykem, neměl by vládu destabilizovat, naopak by se měl snažit o společný konsenzus a dohodu ještě předtím než jeho jedinou možností, jak zvrátit vládou prosazovaný krok, se stane prezidentské veto. Při výběru nejvhodnějšího kandidáta je tedy nutné prověřit každého z nich, zdali takovýmito vlastnostmi opravdu disponuje.

Přesto je nutné konstatovat, že dle aktuálních průzkumů jsou kandidáti nejvíce odpovídající výše uvedeným podmínkám na chvostu preferenčního žebříčku a naopak nejvíce favorizovanými kandidáty dva bývalí komunisté (Zeman, Fischer) bez zjevného morálního formátu. Otázkou je proč lidé volí nejvíce právě kandidáta, který se oněm preferovaným vlastnostem nejvíce vzdaluje. Zemanovou obrovskou výhodou je jeho neoddiskutovatelné charisma, schopnost argumentace vůči svým oponentům, um obhájit neobhajitelné a přimět své potenciální voliče k důvěře. Jenže podmanivé charisma měl i Adolf Hitler.

Spíše by lidé bez ohledu na jeho aktuální předvolební sliby měli zavzpomínat, jak fungoval „Zeman v praxi“ v době své menšinové vlády podporované ODS pod záštitou právního aktu, který vešel do historie jako opoziční smlouva. I přes Zemanovu obhajobu tohoto politického zmetku nelze zpochybnit, že šlo o éru, ve které se nebývale dařilo korupci, dvě největší politické strany na sebe kryly špínu, odstartovala celá řada kauz, které se dodnes nepodařilo objasnit a novináře, kteří na tyto problémy upozorňovali, Zeman nazýval všemi možnými vulgárními slovy. Je nutné konstatovat, že svého názoru se drží dodnes. Pokud je Zeman skutečně takový dobrák za jakého se snaží vydávat, a jak je do jisté míry medializován, proč mu tak smrdí investigativní žurnalistika?

Nepatřím mezi zastánce názoru, že „za vše může opoziční smlouva“ a „předtím tu byl čisto čistý ráj na zemi.“ Nicméně zcela nepochybně to byl černý mezník v historii České republiky, který předchozí korupci jen prohloubil a znemožnil naději na vyšetření spousty sporných kauz. Navíc tlak na média, uzavřená smlouva s tehdejším generálním ředitelem televize Nova Vladimírem Železným, jejíž příčinou bylo vysílání nekritických reportáží vůči vládě, Zemanovy výhružky, že zničí týdeník Respekt (který patřil mezi významné kritiky) či dokonce údajný pokus o vraždu novinářky Sabiny Slonkové, která poukazovala na neprůhledné nabytí obrovského majetku generálního náměstka ministerstva zahraničí Karla Srby, znamenaly největší ohrožení demokratických principů za celých 20 let. Této problematice se podrobně věnuje kniha uznávaného novináře Erika Taberyho Vládneme, nerušit a rovněž stejnojmenný dokument.

Proto touto formou apeluji na voliče, aby alespoň tentokrát využili své právo zvolit některého z kandidátů zodpovědně. Ten koho zvolíme, bude na Hradě strašit dalších 5 let. Rovněž je krajně nepravděpodobné, že by některý z kandidátů přesáhl padesátiprocentní hranici nutnou pro zvolení již v prvním kole. Aktuálně není horší představy než té, že bychom ve druhém kole prezidentské volby za dva týdny museli vybírat mezi tím nejhorším, co se nám z devítičlenného výběru nabízí – mezi Zemanem a Fischerem.