Proč jsem nezměnil názor na euroskepticismus

Jelikož nemám dost dukátů pro psaní komentářů v diskuzích na idnes.cz, rozhodl jsem se reagovat na vlnu kritiky, která se strhla v reakci na můj předchozí článek O podivnosti českého euroskepticismu (http://masny.blog.idnes.cz/c/333231/O-podivnosti-ceskeho-euroskepticismu.html) touto cestou.  Předně bych rád poznamenal, že reakce, které je možné si pod článkem přečíst, mě nepřekvapily, očekával jsem je. Však jsem také tento postoj ve svém článku kritizoval. Respektuji názor a kritiku každého, nicméně i já mám právo na vyjádření svého přesvědčení. Pokud ovšem možno, v mezích slušného vyjadřování. Není v možnostech tohoto článku se vyjádřit ke všem názorům, takže přednostně k těm nejpodnětnějším.

Především bych chtěl reagovat na četné příspěvky kritizující mou údajnou „nenávist a opovržení“ vůči vlastnímu národu. Pokud jste ovšem článek četli pozorně, mohli jste vydedukovat, že mým zájmem je naopak, aby Česká republika ekonomicky prosperovala, aby byla vážená v Evropě i ve světě a abychom se za její značku nemuseli stydět. Nejsem si jist, zdali za vlády „mocnáře“ Václava Klause, který povýšil euroskepticismus na státní ideologii, naše země všemi těmito atributy skutečně disponovala. Možná je to pro vás nepochopitelné, ale skutečně jsem přesvědčen, že pro Českou republiku není jiné alternativy než aktivní členství v Evropské unii. Znovu opakuji, že jakožto malá země bychom měli velký problém vyjednat si příhodné ekonomické a politické kontakty vně společné Evropy. Předpokládám, že velkou vlnu odporu vzbudil především můj výrok o „malosti a bezvýznamnosti“ naší země. Samozřejmě, že naše země jako taková není bezvýznamná, ale tady jde o to jakou sílu má náš hlas v oblasti diplomacie a ekonomiky. Odporovat tomu, že je Česko zemí malou a politicky téměř bezvýznamnou nejde, to je prostě fakt. Už Masaryk tvrdil, že pro mladičké Československo je nejdůležitější budovat si kontakty ve světě a uzavírat spojenecké pakty, jedině tak může naše malá republika přežít. Členství v EU je tedy z tohoto pohledu obrovskou devízou.

Nepopírám, že se evropské státy nacházejí v době krize, jejíž řešení se zdá být v nedohlednu. To ale neznamená, že budeme EU opouštět, jakmile se přestane dařit. Vyždímat evropské fondy a těžit ze členství jen v době, kdy je to pro nás výhodné, je nemorální a nepřispívá k budování dobrého obrazu České republiky ve světě. Do EU jsme nešli jen proto, abychom těžili, ale také abychom přijali spoluzodpovědnost za spolupracující sjednocenou Evropu. Ústředním heslem Unie je solidarita v rámci všech členských zemí. Může se zdát, že problémy v řadě evropských států se nás netýkají, ale chyba lávky. Může nastat situace, kdy se do problémů dostaneme i my a tehdy budeme evropskou pomoc potřebovat, což vzhledem k tomu jakým způsobem naši politici hospodaří s veřejnými financemi (ano i ten Kalousek, co nás tak hloupě strašil Řeckem) výhledově není úplně nemožné.

Rovněž zazněly názory kritizující hegemonii Německa, které si ekonomicky podmanilo Evropu. Situace Německa je ale složitější a rozhodně není záviděníhodná. Donedávna byla totiž Evropa vedena především triem nejsilnějších států – Velkou Británií, Francií a Německem. První z nich se však svým odlišným pohledem na evropské záležitosti sama vyřadila ze hry, Francii zase dochází dech a už na to nemá ekonomicky ani politicky (prezident Hollande se neukázal jako nejsilnější prezident). Na Německo role lídra proto tak nějak zbyla. A kritizovat jej za pokusy o ovládnutí Evropy v době, kdy z peněz německých daňových poplatníků financuje země, které se vlastní vinou ocitly na pokraji bankrotu, je neomalené. To, že za finanční pomoc požaduje tvrdou rozpočtovou disciplínu je myslím si spravedlivé.

Nejsem žádný eurohujer, já také nevidím Evropskou unii jako dokonale fungující projekt, takto Unii prezentovat ani nebylo účelem onoho článku. Ani mě se nelíbí četné, mnohdy zbytečné směrnice. Cílem však bylo poukázat na nevyváženost argumentů českých euroskeptiků, kdy kritizovat Unii za to, že jsme se museli vzdát názvů vybraných produktů, je v kontextu toho, co nám Evropa dala, zkrátka hloupé. A to myslím vážně. Potíž je v tom, že nevíme, jak by Česko vypadalo bez Unie, nemůžeme tudíž srovnávat. Dám ale filozofickou otázku: opravdu bychom na tom dnes byli lépe? Opravdu bychom prosperovali? Opravdu bychom byli méně naštvaní na dění kolem sebe?

Pocit, že bychom si bez Unie vystačili sami, protože Švýcarsko nebo Norsko to dokázalo taky, je naprosto mimo mísu. Ano, samozřejmě, že Švýcarsko je jednou z nejvyspělejších zemí Evropy a světa vůbec, ale byli jste tam vůbec někdy? Švýcarsko je civilizovaná země s demokratickou ústavou z roku 1848, švýcarské obyvatelstvo je nesmírně mobilní, politicky angažované a se silným důrazem na vlastenectví. Obávám se, že úroveň mladičké české demokracie je se švýcarským stavem nesrovnatelná, nehledě na to, že občanská a politická angažovanost, která je předpokladem pro každou stabilně fungující demokracii, je u nás stále na mizerné úrovni, byť se situace zlepšuje.

Je nutné si ale uvědomit, že ono Švýcarsko není vyspělé proto, že není v EU. To je nesmysl. Ono bylo vyspělé už dávno předtím a právě proto neviděli důvod proč do Unie vstupovat. Na druhou stranu tu jsou ale země jako Černá hora, Srbsko, Ukrajina či Bělorusko. Opravdu jsou na tom v těchto zemích lépe? K tomu je třeba dodat, že i ona pověstná neutralita Švýcarů a Norů je do jisté míry mýtus. Tyto státy sice stojí vně EU, ale čile s Unií obchodují, proto svůj právní systém, zejména v oblasti obchodního práva, museli silně přizpůsobit tomu evropskému a norský právní systém dokonce podléhá některým evropským směrnicím, tzn. téměř totožná situace jako u nás, pouze s tím rozdílem, že my do legislativního vývoje těchto právních opatření a směrnic jakožto členský stát můžeme alespoň mluvit, kdežto Norové a Švýcaři jsou pouze pasivními příjemci. A dokonce i v případě Velké Británie, která má mnohem výhodnější výchozí pozici než my, se hodně mluví o tom, že by její vystoupení z Unie přineslo nevyčíslitelné ekonomické škody.

Je důležité vědět, že jsme všichni jeden svět, jedno lidstvo a také jedna Evropa. Byť jsou mezi námi propastné kulturní a jazykové rozdíly, všichni jsme do jisté míry stejní. Jsme lidé. A řešit současnou tíživou situaci tím, že se budeme štěpit zpět do národních státu, nemá budoucnost a dřív nebo později nás běh dějin stejně donutí ke spolupráci. Dnešní svět je příliš globalizovaný a jako takový stojí před problémy, které se více či méně týkají každého, i když si neustále namlouváme, že ne. Musíme řešit problémy jako je chudoba, nemoci, znečisťování ovzduší apod. Ke zdárnému řešení těchto problémů můžeme dojít jedině spojenými silami a to nejen v rámci jednotné Evropy, ale i světa. Proto je potřeba solidarita, sounáležitost a porozumění mezi národy.

Chápu, že uvedeným článkem jsem rýpl do vosího hnízda, a že jsem urazil některé z přesvědčených vlastenců. Ale co je to vlastně vlastenectví? Opravdu je to tvrdošíjné bránění všeho cizího, co se snaží změnit naše zavedené pořádky? Je mi jasné, že mi to neuvěříte, ale já sám sebe považuji za vlastence (ale ne za nacionalistu). Jsem Čech a jsem hrdý na naši Českou republiku, na naši historii, kulturu, překrásnou přírodu, historické památky, města, pivo, hokej apod. A právě proto této zemi přeji, aby se jí dařilo a aby měla ve světě co nejlepší pozici. Proto ji přeji členství v Evropské unii, protože přes všechny problémy, které jsou samozřejmě neoddiskutovatelné, je toto členství pro naši ekonomickou, diplomatickou i mezinárodní situaci tím nejlepším, co se z aktuálních možností nabízí. A dokud nebude k tomuto projektu nalezena výhodnější alternativa, tak to tak i zůstane.