V minulých týdnech způsobil novopečený český prezident Miloš Zeman další veřejný poprask, když společně s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem na Pražském hradě vztyčil vlajku Evropské unie. Avšak na rozdíl od většiny předchozích kroků kontroverzního prezidenta lze tento symbolický akt považovat za veskrze pozitivní.
Lze ještě pochopit euroskepticismus exprezidenta Václava Klause, který své názory populisticky uzpůsobuje svému léta budovanému obrazu neúnavného bojovníka za české národní zájmy. Rovněž lze pochopit antievropský postoj mnohých představitelů politické reprezentace, obzvláště členů ODS, kteří si přirozeně nechtějí nechat vypustit politický rybník připuštěním vyšší kontroly ze strany EU.
O to méně pochopitelným se jeví shodný přístup k evropským záležitostem ze strany velké části občanů. Když pominu jistá historická fakta, z nichž vychází naše pověstná a dosud nepřekonaná nedůvěra k zahraničí, přijde mi tento kolektivně sdílený postoj přinejmenším nelogický. Mohlo by se zdát, že jsme bojovný národ odhodlaný si udržet svou „politickou nezávislost“ a vzdorovat „neomalenému nátlaku vyšší moci“. Když však odloupneme tuto romanticky vyhlížející slupku a podíváme se na celou věc racionálně, vyvstává otázka, za co to vlastně bojujeme, co je skutečně cílem našeho euroskepticismu.
Jsme snad srovnatelní s exkoloniální velmocí jakou je Velká Británie, která přece jen vzhledem ke svému politickému i ekonomickému významu disponuje mnohem větším manévrovacím prostorem? A opravdu je pro nás přijatelnější užívat si neomezené státní suverenity zaštítěné zkorumpovanými postkomunistickými politiky než se části této suverenity vzdát ve prospěch orgánu reprezentovaného osobnostmi, které alespoň částečně pochytily prvky civilizované politické kultury příznačné pro vyspělý Západ? A má vůbec český euroskepticismus nějaké racionální cíle nebo jsme si zase nechali vymýt mozky politickou hrou propagující líbivá hesla o národních zájmech?
Nečasovo bratříčkování s britským premiérem Davidem Cameronem, které před více než rokem s nadšením sledovala česká média, bylo sice dojemné, ale Česko není Velká Británie a naše výchozí pozice i zájmy jsou diametrálně odlišné. Jsme zkrátka zemí příliš malou a příliš bezvýznamnou a na malém hřišti nelze hrát golf světový. Pokud si dnešní politici stěžují, že v Evropské unii nejsme schopni dostatečně prosadit svůj hlas, jak bychom toho byli schopni bez berliček Unie, která se s námi přece jen snaží zacházet jako s rovnocennými partnery?
Proč je stále tak těžké si uvědomit, že plnohodnotné členství v Evropské unii je pro Českou republiku z geopolitického i ekonomického hlediska jednoznačnou výhodou? Potíž je v tom, že v pohledu na evropskou integraci hrají větší roli stále emoce než zdravý objektivní pohled na celou problematiku. Dokonale to ilustruje šovinistická ofenzíva Jany Bobošíkové proti všemu evropskému. Ta před časem na otázku MF DNES, zdali by solidarita České republiky s ostatními v rámci Unie neměla plynout i z toho, že jsme za loňský rok dostali od evropských fondů o 30 miliard korun víc, než jsme do nich odvedli, odpověděla, že v žádném případě, protože bychom neměli zapomínat, že jsme museli obětovat název rum, marmeládu či pomazánkové máslo.
Když už přistoupíme na tuto primitivní argumentaci, měli bychom si uvědomit, že české úřady jsou ve vztahu k evropským směrnicím často papežštější než samotná EU, o čemž svědčí pověstné doplňování těchto směrnic o dodatky domácí výroby. Také je třeba přiznat, že do jisté míry vysoký ekonomický růst po roce 2004 byl z velké části podporován právě penězi z evropských fondů. To, že se peníze často nedostanou tam, kde je jich třeba, již není vina Evropské unie, ale našich zkorumpovaných politiků stojících v čele krajských zastupitelstev zodpovědných za přerozdělování evropských dotací.
Vzhledem k tomuto faktu by se slušelo se ke členství v EU alespoň nějakým symbolickým způsobem hlásit. Argumenty poukazující na to, že Česká republika je členem bezmála 60 dalších organizací a proto by tedy na Hradě měly zavlát i jejich vlajky, jsou mimo mísu. EU je specifický kompakt, těžko srovnatelný s jakoukoli jinou organizací. Stejně tak přirovnávání evropské vlajky k nacistické je vzhledem k výše popsaným skutečnostem neadekvátní.
Vyvěšení vlajky se tedy může stát jedním z projevů sounáležitosti s Evropou a koneckonců může přispět i ke zlepšení vzájemných vztahů na ose Praha-Brusel, které byly tolik poškozeny za úřadování bývalého prezidenta Václava Klause. Pokud se tyto vztahy skutečně zlepší, nepochybně to povede i ke zlepšení mezinárodního postavení České republiky v rámci Evropy.
EDIT: Reakci na komentáře pod tímto článkem naleznete na http://masny.blog.idnes.cz/c/333584/Proc-jsem-nezmenil-nazor-na-euroskepticismus.html.
