Pozitivní přínos prezidentských voleb

Zdaleka ještě není dobojováno a definitivně rozhodnuto, do finálového kola první přímé prezidentské volby v Česku zbývá ještě pár dní, už teď však můžeme přínos této politické události navzdory všem komplikacím s podpisy na kandidátních listinách a kritice skalních odpůrců takto nastaveného výběrového řízení prezidenta hodnotit nepochybně pozitivně. Od počátku velký odpůrce přímé volby, dosavadní prezident Václav Klaus, měl sice pravdu, když varoval, že volby budou mocenskou hrou médií, které vyberou své kandidáty a voliči jim to pak pouze schválí, což se i nepřímo potvrdilo, když Češi mohli sledovat překvapivý vzestup Karla Schwarzenberga, kterému předcházela týdenní mediální masáž, nicméně onen pozitivní odkaz lze vysledovat ve zcela jiných aspektech. Poslední týdny aktuální volba nového prezidenta zcela nepochybně probudila dosud dřímající českou veřejnost a nastartovala nebývale obrovskou vlnu zájmu o politiku a to dokonce mezi dosud silně apolitickou mládeží. 

Navzdory původnímu mínění, že volby přinesou nezajímavé a nevýrazné kandidáty, o které nikdo nebude stát, se o titul třetího prezidenta České republiky ucházely velice silné osobnosti. Už od počátku bylo soudě dle průzkumů veřejného mínění jasné, kteří z kandidátů na pozici nejvyšší státnické funkce nedosáhnou, v souvislosti s tím se objevila i řada hlasů volajících po odstoupení těchto kandidátů, aby nedošlo ke zbytečnému tříštění voličských hlasů. Rovněž byli kandidáti kritizováni, že prezentují programové body, které z pozice prezidenta v souladu s ústavními pravomocemi nemohou prosadit. Nešlo však přece jen o jakési soutěžící, z nichž každý byl přesvědčen, že má šanci přesvědčit široké masy, které by jej do funkce prezidenta zvolily. Šlo o pozoruhodnou přehlídku různých názorů a pohledů na svět, z nichž některé byly velmi inspirující. Znovu se otevřela témata, o kterých se již dlouho nediskutovalo, a především prezidentské volby byly rovněž přehlídkou idealistických, možná někdy až zasněných vizí, přání a dlouhodobých, byť možná ne zcela realizovatelných cílů, což je struna, na kterou se v jiných volebních kláních, například těch do poslanecké sněmovny, již příliš nehraje.

Z Hradu může nakonec vládnout jen jeden prezident, nicméně i mezi těmi, kteří se neprobojovali ani do druhého kola, se vyprofilovaly nadějné persony, které by díky svému zviditelnění v rámci svých kampaní mohly v příštích letech usednout do vrcholných pozic a změnit chod dosavadní české politiky. Předně jmenujme Jiřího Dienstbiera, který v prvním kole sice skončil až na čtvrtém místě, nicméně i tak je podíl hlasů, které mu voliči vhodili do uren ve volebních místnostech nemalý a Dienstbier má nyní možnost ucházet se o post předsedy sociální demokracie s relativně velkou šancí na úspěch. Lidí, kteří by za jeho kandidaturou stáli, by se v řadách ČSSD i voličů našlo dost. Otázkou ovšem je zdali bude Dienstbier chtít kandidovat proti dosavadnímu stranickému předsedovi, kterému je spojencem. Po dlouhých letech předsednictví „milovníka Becherovky“ Miloše, „buldozera“ Jirky a „suchara“ Bohouše by to byla vítaná změna, která by straně bezpochyby prospěla. Jak se bude osud nejsilnější levicové strany vyvíjet, ovšem do jisté míry záleží i na tom, jak dopadne páteční a sobotní prezidentské finále (tomu se věnuji v předchozím článku, který naleznete na http://masny.blog.idnes.cz/c/317615/Zvoleni-Zemana-poskodi-levici.html)   

Pozitivním zviditelněním, byť ne v takové míře, prošla i Zuzana Roithová, která se v průběhu prezidentských debat ukázala jako velmi vyrovnaná, asertivní a názorově konzistentní dáma, která by, pokud by se stala prezidentkou, svůj úřad vykonávala nepochybně dobře. Byť reprezentuje prakticky stejné postoje, jako do finálového klání zvolený Schwarzenberg, jen s tím bonusem, že jí jde o něco lépe rozumět a na politických jednáních neusíná. Občanská vůle na zvolení ženy do čela státu se však nenašla, nicméně i tak by Roithová svůj díl popularity měla využít a kandidovat do funkce předsedkyně KDU-ČSL a přispět k oživení politiky této strany, která v minulých letech silně utrpěla pod návalem nejrůznějších skandálů, na což doplatila ztrátou podpory voličů. Roithová by se mohla stát nadějí lidovců na návrat do sněmovny ve volbách v roce 2014 a na oživení v současnosti vyhrocené politické debaty na půdě parlamentu, kde by strana zastávající centristické postoje prospěla vytvořením jakéhosi spojovacího mostu mezi rozhádanou levicí a pravicí.

Kladně lze vnímat i to, že voliči dostali ve volbách možnost zasadit další tvrdou ránu současné vládní pravici prostřednictvím totálního debaklu ODS navrženého kandidáta Přemysla Sobotky, který se umístil na předposledním místě. Je to další jasný signál voličů, že nesouhlasí s politikou ODS, a že je nutné ji změnit dříve, než se někdejší suverénně nejsilnější pravicová partaj ocitne na chvostu žebříčků volebních preferencí. Stejně tak ještě větší debakl Jany Bobošíkové by mohl přispět k její konečné diskreditaci a k tomu aby si konečně uvědomila, že extrémní populismus a nacionalismus voliči v politice nechtějí.

Volby rovněž znovuotevřely širokou debatu a zájem o objasnění korupčních kauz, neprůhledných praktik a dalších špinavostí z období kritizované opoziční smlouvy, jejímž představitelem byl mimo jiné i současný nejsilnější favorit na zvolení do funkce prezidenta Miloš Zeman. Silnému tlaku byl vystaven i jeho původně nejvíce favorizovaný protikandidát Jan Fischer kvůli jeho nejasnému devítiletému členství v KSČ v osmdesátých letech, které nakonec bylo i jedním z důvodů jeho volebního propadu oproti původním předpokladům.

Prezidentské volby v české společnosti probudily zjevné emancipační tendence, které dost možná znamenají postupný přechod od zakomplexovaného postkomunistického národa v moderní, uvědomělou občanskou společnost, přesně tak jak krátce po zveřejnění výsledků prvního kola deklaroval neúspěšný kandidát Vladimír Franz. Koneckoncu, náznakem tohoto vývoje byl již loňský rok, kdy se občanská společnost mobilizovala v uspořádání mnohem početnějších a sebevědomějších demonstrací než bylo u nás dosud zvykem. Velkým přínosem je také v úvodu zmíněný zájem o politiku mezi českou mládeží. Pokud zůstane tempo tohoto současného trendu zachováno, je možné v nadcházejícím období očekávat viditelné změny, kdy čeští voliči již nebudou ochotni spokojit se s planými sliby a nenechají se takzvaně opít rohlíkem, ale naopak budou stupňovat své nároky na transparentnost a reprezentativnější chod země. Politici by na to měli být připraveni.

Na závěr není od věci si povšimnout také faktu, že výsledek voleb, který se dozvíme již tento víkend, bude znamenat výraznou odluku od současné „klausovské“ politiky na Hradě. Osobně mám velké výhrady vůči Miloši Zemanovi jako možnému prezidentovi, nicméně pokud jde o zahraniční politiku a nepočítáme Zemanovo možné napojení na Rusko, bez ohledu na definitivní výsledek půjde o jednoznačné zlepšení oproti dosavadnímu směřování. Tohoto faktu si již všimla řada evropských i světových médií, která deklarují zlepšení vzájemných vztahů mezi EU a Českou republikou. Máme tak šanci na návrat z periferie Evropy zpět do centra dění. Třeba si nás pak v Evropě začnou zase trochu vážit.