Jiří Gruša: Beneš jako Rakušan

S objektivním a kritickým posuzováním našich národních dějin máme, jak známo, stále problém. Jednou z postav, které budí doposud mnoho kontroverzí, je bezpochyby druhá československá hlava státu, prezident Budovatel, Edvard Beneš. Častou pozornost budí i u zahraničních pozorovatelů, čehož si povšimnul významný český diplomat, dnes již zesnulý Jiří Gruša, někdejší disident, historik a spisovatel. S Benešem si však nevíme rady ani my Češi, Gruša se proto rozhodl napsat knihu s ambicí vytvořit jednu z prvních skutečně objektivních reflexí Benešova života. Bez emocí a bez příkras.

Eduard Beneš (teprve až později se podepisující jako Edvard) se narodil v roce 1884 v Kožlanech. Byl to vesnický hoch, klučina s až nápadně árijskými rysy. Adolf Hitler, který mimochodem začínal také jako malý vesnický kluk z rakouského Broumova, by měl z jeho fyzických předpokladů nepochybně radost, nestal-li by se Eda později státníkem uměle vytvořeného útvaru ve střední Evropě, který se tak nevkusně zaklíňoval do nacistického panství, že jej chtěl budoucí führer zničit. A právě tady spisovatel záměrně naráží na jistou paralelu mezi Edvardem Benešem a samotným Hitlerem, která provází celé beletristicky napsané dílo a navzdory snaze zachovat co nejstřízlivější přístup k výkladu této oblasti dějin budí další kontroverze. Přece jen záminek má k tomu autor nemálo. Oba vesničtí kluci, jak Eda tak Hudla (jak autor posměšně nazývá Hitlera) toužili po vzdělání, kultuře a atmosféře velkého města, kam se také ve svých mladých letech vydali hledat štěstí, jen pro Beneše tím byla na rozdíl od Hitlerova Mnichova otevřená a pluralitní Paříž. Oba si ke svým městům vytvořili silný vztah, který je prakticky provázel celým jejich životem, vysokou politikou nepočítaje. Stejně jako měl Hitler údajnou slabost pro Mnichovanky a i samotnou dohodu, kterou de facto rozbil tehdy československý stát a rozhodl o Benešovi, ale bez Beneše, podepsal právě zde, tak i Edvard udržoval po zbytek života se svou láskou Paříží vřelý vztah. Však také až do onoho září 1938 považoval Francii za pojistku míru a československé samostatnosti. A když si to teprve až po válce rozmyslel a onou zemí zaslíbenou se stalo sovětské Rusko, dostal moskevskou rakev.

Ale proč tedy Beneš jako Rakušan? Edvardův vztah k tehdy ještě Rakousko-Uhersku, v němž se narodil a byla to jeho vlast (stejně jako Adolfova) byl složitý a v průběhu života velmi proměnlivý. Nejdříve měl vizi, jak tento obří konglomerát zachránit. Když pak austroslavismus vyšel z módy, dostal chuť jej zničit. Jenže vzniknuvší Československo bylo Rakousko-Uhersko v malém a chtěl jej, tak jak říkával tatíček Masaryk, „odrakouštět“, což mělo trvat přinejmenším 50 let. Nemýlil se. Invaze v srpnu 1968 byla završením procesu sovětizace. Ale zpět k Benešovi. Snaha o vytvoření národně a etnicky „čistého“ Československa, v němž žilo více Němců než Slováků, dává tušit podobnost s nacistickou vizí jednotného a čistého německého národa. A opět jsme u Hitlera. Vždyť právě národní socialismus byl ideologií Benešova politického života a to do té míry, že se za okupace pro označení Hitlerova zločineckého režimu používal termín „nacionální socialismus“, aby se zabránilo ostrakizaci Benešovy národně socialistické strany, mimochodem v době první republiky strany velmi významné.

Kniha je působivou „Tour de connaissance“ a nabízí široké veřejnosti velmi neobvyklý, nový pohled na jednu z ústředních postav našich dějin. Dílo je veskrze kritickou poutí za poznáním důležitých historických okamžiků naší země. Vyvrací mnohá klišé a Benešovi příznivci z knihy možná nebudou příliš nadšeni, zejména v pasážích, kdy je srovnáván s Hitlerem. Na druhou stranu výklad není jednostranný, autor Beneše nedehonestuje, ale zároveň mu ani nenadržuje. Navzdory své přelomovosti nabízí čtenářsky příjemných 148 stran, což se dá zvládnout za dva večery. Velkým bonusem a rozšířením knihy jsou také poznámky s odkazem na text na posledních stranách.

Je ovšem možné, že mnozí čtenáři mohou spojitost a jistou životní podobnost s nacistickým vůdcem vzít příliš vážně a zejména jeho skalní odpůrci využít k nezaslouženému odsouzení. Z vyprávění Jiřího Gruši vyplývá, že Edvard Beneš nebyl hrdinou ve vypjatém patetickém smyslu. Ani nedosahoval formátu a mravního kreditu svého předchůdce. Tak či tak však byl personou důležitou, zastávající nejvyšší politický post hned ve dvou nejvypjatějších okamžicích existence Československa a jeho odkaz je cítit dodnes. Jak píše sám autor, Beneš je česká záhada. Možná právě proto jeho sedmý hradčanský nástupce zákon o jeho zásluhách ještě nepodepsal. „Neboť jestli se zasloužil o stát, neuměl ho ustát“ píše se v závěru knihy.

Vydáno v roce 2011 vydavatelstvím Barrister & Principal, 148 stran