Jen poznámka: obávám se, že termínem "odrakouštět" neměl Masaryk na mysli zrovna vytvoření etnicky čistého státu, jako spíš zbavení se "rakouského" způsobu myšlení - ať již tím měl na mysli cokoliv. Jiná věc je, že celá jak Benešova tak Masarykova koncepce či praktická politika bohužel směřovala k počeštění našich Němců, v nutném případě jejich vyhnání, což se jim pochopitelně pramálo líbilo. V tomto ohledu byli B. i M.  mnohem horší, než dynastie, která byla prosta jakéhokoliv národnostního útlaku. Následně byl Mnichov, resp. negativní postoj sudetských Němců k ČSR skutečně důsledkem české politiky, nikoliv důsledkem jakési zrady západních mocností.

Vpodstatě souhlas až na to "která byla prosta JAKÉHOKOLIV národnostního útlaku". V některých dobách jistý národnostní útlak asi byl. Koncem 19. a začátkem 20. století však již asi nebyl tak velký pokud vůbec byl.

Také jsem, např. z hovorů s TGM pochopil, že odrakouštěním Masaryk myslel zbavení se myšlení z doby za monarchie. Např. stát se v hlavě samostatnější a aktivněji se zapojit do společenského a politického života. To bohužel nedovedou Češi dobře ani teď. I když nyní je to spíše pozůstatek 40 let "reálného socialismu-komunismu".

"Beneš je česká záhada." Ano, mladý muži, hezké. Ale nepřistoupil bych na tu charakteristiku prezidenta Beneše. Záhadou by byl, kdyby jednal divně v přímočarých situacích. Ale on jednal jak jednal v mimořádně mezních, až katastrofických situacích pro zem, a jiné rozhodnutí by ji uvedlo do sebedestrukční situace. Byli jsme samostatnou zemí, evropské dění významně určující! přes půl tisíciletí a když ve víru dějin se naše stavy rozhodly, z mimořádně významných proevropských důvodů! podřídit ji velmoci, jaké úsili to potom vyžadovalo, abychom se osamostatnili, když smysl našeho napojení na onu velmoc pominul. A dodnes je vyčítáno, že jsme se osamostatnili a pro  Rakušáky jsme stále jen ty služtičky a čeledínové. O tom úsilí pro osamostatnění věděl nejvíc práve Dr. Edvard Beneš. On dobře věděl, že to vše, co nastalo, jak v 38. tak ve 48.  je pomíjivé, ale postavit se tomu, by bylo znamenalo mimořádně nebezpečnou destrukci. Vemte si jen, v jaké národnostní rozpolcenosti dnes žijí pobaltské republiky.   A to vše si  prezident Beneš uvědomoval již v tom 38. a o 48. nemluvě. A to bychom mohli  psát o dalším a o dalším. Ta kniha Jiřího Grůši se mi jeví jako příliš plitká, podle toho jak o ni píšete. Jen popisná, aniž by zvažovala souvislosti.

Nejsem historik a knihu Grůši jsem nečetl. O české historii však něco vím. Proto se opatrně dovoluji zapojit do diskuse. Nevyčítám Benešovi, že se nepostavil v roce 1938. Není mi však zcela jasné, zda koncem války a těsně po válce nemohl on a ostatní demokratičtí politici udělat více, aby v českých zemích první pováléčné volby nevyhráli komunisti, nedošlo pak ke zvětšování jejich moci, nedostali jsme se tak silně pod vliv Moskvy a nedošlo nakonec k "Vítěznému únoru". Též chování Beneše a spol. před válkou nebylo bez chyb. Jak co se týče otázky Němců, Maďarů ale i Slezanů/Poláků ve státě. To spoluzpůsobilo Mnichov. Tak co se týče sociální otázky. To spoluzapříčinilo vítězství komunistů ve volbách po válce a únor 1948.

Mladý muži, pěkný článek, gratuluji.

A teď se těším na diskusi.