Hoši děkujem, jen tak dál!

Malé zamyšlení ne snad ani tak nad úrovní výkonů našich olympioniků, ale spíše nad úrovní živočichů nazývaných žurnalisté.

"Hoši děkujem, jen tak dál!" Ne, to není z mé hlavy, takto "sympaticky zafandil" jistý zprávař ve Snídaní s Novou poté, co jeho kolega oznámil, že se český hokejový výběr protrápil k vítězství 3:2 v prodloužení. Těžko říct, jak to myslel. Je málo pravděpodobné, že by se nám podařilo procházet i nadále pomocí výher 3:2 po prodloužení a jestli naše borce vyzýval k pokračování neutěšených výkonů, jaké bez Jágra předvedli proti papírově nejslabším Lotyšům, tak to tedy potěš koště.

Nejpravděpodobnější ale je, že to nemyslel vůbec nijak, že prostě vůbec nemyslí, protože to je pro současné pseudožurnalisty naprosto typické. Zbytečný luxus myslet, když můžu pohotově vyseknout nějaký blud, frázi, floskuli nebo co kde jaká pani povídala.

Expanze takovýchto perspektivních nemyslících blbečku už zasáhla i veřejnoprávní televizi. Na Snídani s Novou jsem se díval proto, že Dobré ráno s Českou televizí je od nového roku prostě nesnesitelné. Nejen, že se kamsi vytratili zprávy, ale otěže tu třímá jakýsi bubák z hlubin Mordoru, jehož rétorické schopnosti jsou někde na úrovni učně. Sourozenci Gondíkovi v moravském vydání. Což je další věc, která mi jako severočechovi vadí - dveřma se do zpravodajství cpe Praha a veřejnoprávními okny tak naskakují Moraváci. Absurdní situace budiž korunována tím, že o počasí informuje živě a akčně z nějakého náměstí ... Slovák. Já nemám nic proti Slovákům, naopak, ale když už nejsme ve společném státě, proč nám najednou po tolika letech začnou cpát česko-slovenský Silvestr, superstar, počasí a kdovícoještě.

Jako perličku přidávám další zážitek z přepínání v přestávkách mezi olympijskými závody. Na ČT bežele repríza pořadu Sama doma a podle čumáčku jakási bývalá modelka vedla se specialistou rozhovor o (jméno jsem zapomněl) nemoci, která se geneticky váže na krevní skupinu 0. Specialista shrnuje, jak je to s dědičností krevních skupin a zakončuje, že jsou-li oba rodiče krevní skupiny nula, měli by zbystřit, pravděpodobnost nemoci je vysoká. "A pane doktore, existuje nějaká šance, že i kdyby oba rodiče měli nulu, dítě bude mít jinou krevní skupinu a nemoc se mu vyhne?" Jeden nemusí být Ajnštajn, aby zapochyboval o tom, jestli je něco takového biologicky možné, já si ověřil, že není, rodiče s nulami budou mít jen potomky s nulou. Specialista na pani chvíli nevěřicně mžoural a pak podle mého názoru geniálně pohotově zareagoval "Ale ano, až 15% dětí v manželství je nemanželských, na místě otce bych se ale začal shánět po testech otcovství." Dobře, každý se občas zmýlí, ale takhle si naběhnout ... když o něčem nic nevím, tedy jsem se k rozhovoru ani nepřipravil, tak držim pec.

A tím jsme se dostali k dalšímu balvanu v botkách České televize, a tím je olympijské studio. Nepamatuji si, že by mi kdy ona omáčka mezi závody dělala problémy, ba naopak, všechny ty analýzy a rozbory jsem poslouchal rád. Teď je to ale naopak, jak se začne dřístat, nekompromisně přepínám. Bulvarizace zasáhla až sem. Nechápu, proč místo zasvědceného poutavého komentáře, pronášeného milým harmonických nevtíravým, přitom ale emotivním hlasem (Zuzka Kocumová) musíme poslouchat, jak z "naší Katky" jak z chlupaté deky leze suchý, skřípavý a nezajímavý komentář, jen proto, že toho víc dokázala nebo je lepší v přechylování nepřechylovatelných jmen nebo já nevím proč. To je jako prohlásit Karla Gotta největším odborníkem na astronomii jen proto, že je největší hvězda. Ne, to přeháním, ale to že byl někdo vynikající závoďák z něj ještě nedělá nejlepšího spolukomentátora. V téhle roli je prostě Zuzana Kocumová bez konkurence.

A bude hůř ... když si vybavím pubertální žvásty spolukomentátora při snowboardcrossu, dokážu si představit, kam směřuje veřejnoprávní sport. Chvílemi jsem měl dojem, že ani jeden z komentátorů ne nedívá na přenos a prostě se jen tak vykecává. Jenže když komentátoři nepotřebují přenos, k čemu přenos potřebuje komentátory?

Co naplat, musíme si zvykat. Když vezmu v úvahu, že největší událostí olympiády pro mnohé zůstane 60-ti metrový let Anji Paersonové, nedělá se mi dobře. Zvlášť když jsem musel hned několika lidem vysvětlovat, že se jí dohromady nic nestalo a zanedlouho po své eskapádě v jiném závodě vybojovala medaili. Už teď se děsím toho, jak média rozmáznou sice hrozivě vypadající, ale nakonec naštěstí nikoli závažné zranění Luboše Bartečka v dnešním zápase Slováků s Nory. Zahynuvší gruzínský sáňkař byl pro místní rýpaly přece jen trochu příliš silná (a dosti vzdálená) káva.

Přejme si, aby sportovní dramata co nejvíce zastínila ta nesportovní ... a ať se daří našim!