Vnuknutí Christophera Nolana

… aneb proč se mi film „Inception“ musí bezpodmínečně (ne)líbit?! Krátké zamyšlení o diváckém přijetí a hodnocení posledního filmu Christophera Nolana, který evidentně některé lidi nenechá spát, přestože sám se skoro celý odehrává ve snu.

Nebojte se snít ve větším měřítku ...

Christopher Nolan je nepochybně jednou z největších režisérských osobností současností. V jeho filmech se spojuje svébytný vypravěčský styl a dokonale odvedené řemeslo. Proto, ale nejen proto, se mi jeho film velice, a to opravdu hodně, líbí.

Předchozí opus „Temný rytíř“ pro mne byl ale tak trochu zklamáním. Všeho tam bylo až moc. Psychologického vykreslování komixových hrdinů, lavinovité akce, dějových zvratů. S o to větším očekáváním jsem proto vzhlížel k jeho následujícímu, původnímu, „civilnímu“ filmu „Inception“.

Řeknu to jednoduše: hubu jsem otevřel hned na začátku a zavřel ji až pár minut poté, co skončili titulky. Filmem jsem byl nadšen, očarován, pohnut. Film se mi prostě ve všech ohledech líbil. Jak by ne, držel mne přikovaného do sedačky, servíroval mi scény z oblasti mých nejfantastičtějších snů, zaryl se mi do hlavy natolik, že i teď, bezmála měsíc po jeho shlédnutí, se mi některé obrazy neustále mimoděk vracejí. A při vší vyumělkovanosti výchozí premisy byl natolik přímočarý a jednoduchý, že na něj vzpomínám jako na dokonalou akční jízdu, nakolik nemám akční filmy rád.

Ano, výchozí premisa – kradení nebo podsouvání myšlenek ve snu, který probíhá ve snu ve snu. To je prostě Nolan. Podobně stavěnou zápletku má i jeho starší film Memento, film vyprávěný pozpátku jednoduše proto, že hlavní hrdina si nepamatuje nic déle než pět minut. Což je samo o sobě blbost, ale když s tou blbostí zachází Nolan, výsledek je báječný, dechberoucí. Má to ale jeden háček, film musíte vnímat a ne si ho prohlížet a přemýšlet o věcech, které nejsou pro uchopení filmu důležité.

Stejně je potřeba vnímat i Inception. Nelze jej vnímat přes hledání logických souvislostí, děr a zádrhelů v zápletce, která je postavena na snu. Musíte jej vnímat jako sen. A když se vám to podaří, prožijete dokonalý sen. Jestli ne, tak nic.

Film Inception se mi prostě líbil.Víc než líbil. Co mne ale zarazilo, byla reakce některých diváků – amatérských recenzentů tady na blogu nebo na csfd. Nikomu neberu, že se mu film nelíbí, to je mi celkem putna, naopak moje sobecké já se těší z toho, že prožilo něco, co jinému bylo odepřeno. Docela praštěné mi ale přijde, když si takový nespokojený divák začne vymýšlet různé vyblábolené důvody, proč se mu film prostě líbit nemohl a nebo dokonce hůř, proč se film nemohl líbit nikomu.

Jestliže to někdo postaví tak, že ten komu se líbil film „Inception“ by měl neprodleně vrátit občanku, protože je mentálně retardovaný tupec křížený se zahořklým nesnesitelným intelektuálem, nejlépe podplaceným filmovým kritikem, musím se smát. Co k tomu koho vede? Když se mi nějaký film nelíbí, tak ho nedokoukám, v tom lepším případě. Z kina jsem odešel už několikrát. Když ho dokoukám, snažím se na něj co nejrychleji zapomenout. Když to nejde a vzpomínka na blbý film mne děsí ze sna, sepsu ten film subjektivním síru dštícím hodnocením na csfd. Je to takový proces vnitřní očisty, moje komentáře stejně nikdo nečte.

Ale neumím si představit, že bych začal útočit na ty, kteří si dovolili napsat na film pozitivní recenzi nebo se jim film prostě jen líbil. A ještě si k tomu vymýšlet umělé a pochybné argumenty, které mají subjektivní nechuti k filmu dodat objektivní hodnotu a pokoušet se všem, ale úplně všem, vysvětlit, že se jim film prostě nemohl líbit, a to ani trošku, a nejen to, že film je přeceňovaný, hrozný, zlý.

Dalo by se to říct taky jinak: film nemůžete hodnotit podle toho, čím není. Ten kdo bude například tvrdit, že film „Nyní Apokalypsa“ je jako komedie naprosto otřesný, bude mít bezpochyby pravdu. Jenže tento film není komedie a v rámci toho, čím skutečně je, pro mne zůstává obdivuhodným dílem. U mnoha amatérských recenzentů mám pocit, že na film „Inception“ šli s určitým očekáváním ohledně žánru či děje, a to očekávání  se nenaplnilo – a shlédnutí filmu hodnotí spíše neshodu se svým očekáváním, než to, čeho se dočkali. „Inception“ není jen film o snu nebo snění, on se jako sen do jisté míry i chová, funguje jako sen a jako ke snu je k němu také nutno přistupovat, pokud chcete přijmout to, co vám přináší. Musíte prostě umět snít.

Mně se film líbil, důvody jsem částečně naznačil tady, částečně jinde, nejvíc asi v rozhovorech, kterých jsem o filmu vedl v poslední době snad s každým, včetně svého psa. Můj pohled na film a to jak o něm mluvím, to vše je plné okouzlení. Nezapomenu, jak přítelkyně poté co se v kině rozsvítilo, při pohledu na mne pronesla krásnou větu: „podívejte na něj, jak se usmívá, tady je někdo zase spokojenej, tady si někdo zase užil“. Můžu donekonečna mluvit o tom, proč se film líbil mně, ale neřeknu jediné slovo o tom, proč by se měl film líbit někomu jinému, zvlášť když mi dává najevo, že se mu film nelíbí.

Nechápu proto, proč si někdo vylévá srdíčko tím, že se snaží ostatní přesvědčit, že by se mu nějaký film líbit neměl nebo dokonce nesměl a ještě se tomuto přesvědčování pokouší dodávat háv objektivního soudu.

Tenhle přístup mne na lidech mrzí. Nebudu ale nikoho přesvědčovat o opaku, pouštět se do pří, jestli byl film „Inception“ přespříliš komplikovaný, jak tvrdí jedna skupina nespojených, nebo přespříliš stupidní, vykrádající jiné filmy, plný logických děr a různých dalších zločinů proti vysoké kinematografii, jak tvrdí další skupina nespokojených. Do takových disputací se pouštět nebudu, i když mne to lákalo a původně jsem se do nich v tomto článku pustit chtěl.

Film je pro mne uměním prožitku, uměním vnuknout divákovi vjem krásy, okouzlení, radosti, napětí, překvapení, třebas i hrůzy – tak jako kdyby tyhle pocity zažíval on sám. Nolanovy filmy u mne tímto způsobem fungují dokonale. Když jsem viděl „Memento“, musel jsem sám sebe pár hodin přesvědčovat, že netrpím ztrátou krátkodobé paměti, tak jako hlavní hrdina. Bylo to jako když krátce po probuzení musíte sami sebe přesvědčovat, že to co se vám právě zdálo, byl jen sen a ve skutečnosti se neprojeví.

Po shlédnutí filmu „Inception“, což by bylo asi mnohem lépe překládat jako „Vnuknutí“ spíše než „Počátek“, jsem si ještě dlouho připadal, jako bych se propadal mezi fantastickými sny nevědouc co je sen a co skutečnost. A kdykoli si na tento film vzpomenu, ten pocit se mi vrátí. U mne k vnuknutí došlo, podařilo se zasít semínko fantazie, bezbřehosti imaginace.

Jestli se někomu film až tak příčil, že proti němu svolává inkviziční soudy, tak mne to mrzí a dotyčnému můžu vzkázat jedinou věc, slovy jednoho z hrdinů film … „… nebojte se snít ve větším měřítku!“