Venku už zas všechno pučí

„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.

Moji oblíbení psychoterapeuti Chvála s Trapkovou mluví o tom, že každá rodina si vyvine vlastní řeč. Kdo se přižení k nám, musí si zvyknout na podivné vtipkování na hraně obecného vkusu, nactiutrhačné řeči a vzájemné napadání, za které by v jiných rodinách asi padaly facky.
Třeba tuhle měla Viol volno, tak jsme sešly dolů k řece, kde stojí vedle jízdárny hospůdka. Pochvalovala jsem si, jak to máme dobrý, že si spolu rády dáme na zahrádce pivo, a ona řekla:
„Jen si nic nenamlouvej, milá zlatá, pro mě jsi taky nebyla první volba.“
Mně to bylo fuk, protože Líza měla na zahrádce volnost a nemusela skučet uvázaná pod stolem, a sluníčko nás hřálo do zátylku, takže na dobrou náladu stačilo jedno pivo, což je pro nezaměstnanou paní na podpoře výhra.
Řekla jsem, že když teď bydlím s babičkou, po večerech dost chlastám a Viol řekla:
„To všichni víme. Ta tvoje teorie, že na starý kolena se z tebe alkoholik nestane, mi nepřijde moc přesvědčivá.“
Jenže já vím, že holky chápou, že s babičkou se to bez alkoholu nedá, nakonec i Káťa říká, že je těžko žít člověku střízlivému. Na druhou stranu se doba mezi máminými scénkami, těmi nevděčnými výpady, při kterých mě obviňuje z čehokoliv, co ji zrovna napadne, vzteklým povykováním a uraženými obličeji, čím dál víc prodlužuje.
„Třeba se ukáže, že jsem zas měla pravdu,“ doufám, „a nakonec se mi ji podaří utlouct dobrotou.“
„Neříkej hop,“ bojí se Viol, abych zas nebyla zklamaná. „Víš, že lidi se neměněj, a v ní to je, to mi nevymluvíš.“
Srkáme to své jedno pivo, u okolních stolů se střídají lidi i psi, takže Líza má pořád koho obtěžovat, a že je tak mrňavá, nikdo se nerozčiluje. Jenomže pak objeví pootevřené dveře do hospůdky, kam čuby nesmějí, a mě to znervózní, protože zákazy a nařízení respektuju, pokud nejsou úplně pitomé. Stejně už jsou skoro dvě a Viol chce ještě koupit řízky Jozefovi na večeři a být doma do tří, aby mu uvařila kafíčko, až se vrátí z práce.
Mám radost, že moje holky taky chápou, že když se budou snažit, aby bylo dobře lidem kolem nich, budou se mít taky dobře. Ne každému tohle došlo, dost často slýchám: „já bych ale chtěla… já já já…“, a přitom bez ohledů k druhým žádná společnost nefunguje, i když se to obvykle svádí na systém.
Můj bývalý Martin kdysi sbíral všelijaké utopie, jak si je filozofové od starověku představovali. Zdá se, že je to spíš mužský koníček, tohle vymýšlení ideálních společností, protože ženské jaksi přirozeně chápou, že především je třeba se postarat: o děti, o rodiče, o kamarády, o sousedy.

V masně na Štrosu visel nápis, že mají cibulový a škvarkový chléb, tak jsem Viol poprosila, ať mi taky jeden koupí, a potom dumala, že zbytek starého chleba nemůžu vyhodit do odpadků, aby si máma nevšimla a zbytečně se zas nevztekala, že plýtvám a nakupuju víc, než sníme.
„Lidi nepřemejšlej jako ty,“ připomněla mi Viol, když jsme očichávaly bochníčky, abychom zjistily, který je s cibulí a který se škvarkama. Pak jako vždycky dodala, že jsem prostě moc přísná a v tom má asi pravdu, čím jsem starší, tím víc mám jasno, měla bych si na to dát bacha.
Přečtu si třeba, jak Matt Ridley píše, že altruismus je nejlepší strategie pro přežití, a protože se mi to hodí do krámu, odvíjím od toho vlastní teorie. A potom Rusové vjedou na Krym, nebo na mě máma začne křičet, a kdepak jsem najednou se svými teoriemi? U nás by se řeklo, že v prdeli.

Doma jsem zbytek tvrdého chleba ukryla na dno odpadkového koše a máma si s chutí ukrojila čerstvý krajíc. Nakonec v něm objevila škvarky i cibuli, a já měla radost, že mi to prošlo. Tak jsem si řekla, že i když jsem občas tváří v tvář agresi a násilí bezmocná, budu se radši dál řídit vlastní hlavou. Nevím, jestli je to ideální strategie pro přežití, ale většinu života už mám stejně za sebou a v podstatě mám hotovo.