Jsem nula celá nula nula. A můžu si za to sama, protože jsem tu dlouho nebyla.Když mi Pepa na mítinku řekl: „Markét, zapiš to,“ roztančily se mi prsty po klávesnici. Před dvaceti lety na mateřské jsem je vytrénovala podle knihy Strojopisné etudy: „Dostala jste k opisu sadu dopisů.“ Z deseti se jich devět poddalo, jen malíček neposlouchá, neb je v důsledku úrazu křivý.
Zapisování mám ráda. Dělá mi dobře pohyb hrotu propisky po papíře, i ťupání kláves na noťasu se mi líbí, třebaže mi princip transformace myšlenek v písmena připadá pořád stejně záhadný.
Palcem jsem udělala pauzu a přečetla si, co jsem napsala:
„Kravata se k tomu nechodí.“
Automaticky jsem opravila překlep, a teprv pak se zamyslela. Nejspíš jsem na zlomek vteřiny usnula s otevřenýma očima.
Poprvé se mi to stalo před pětatřiceti lety při hodině dějepisu.
Když Evini rodiče odcestovali k moři, zalhala jsem doma, že jedeme na týden se školou, a místo toho jsme u Evy uspořádali několikadenní mejdan. Potom jsem usnula při výkladu o třetí internacionále. Dokonce se mi zdál krátký sen od moře, ze kterého jsem nevědomky pořídila zápis: „Lenin má za plavky.“
O to totiž ve snu šlo: co má Lenin za plavky.
„Tohle mi dej, Markét, taky do zápisu,“ kývl na mě Pepa, a já poslušně pohnula prsty. Na obrazovce se objevila slova: „S majoránkou a se šunkou.“
Pokusila jsem se ukáznit další větou z učebnice:
„Dopisy jste opsala a kopie jste poslala,“ ale malíček klepl na caps lock:
„VYVŘELY ÚLY.“
Došlo mi, že se něco porouchalo a hlava se mi zatočila ze strachu. Pepa mě vyrazí a já už nikdy nic rozumného nenapíšu.Třeba jsou to vzkazy z nevědomí, zadoufala jsem, možná odteď budu psát básně. Jenomže prsty si jely svou nesmyslnou linku:
„Dosolit sololit.“
Večer jsem den chtěla zapsat do deníku, byl ale ještě příliš čerstvý a proměně ve slova se bránil.
Co když už nikdy nic rozumného nenapíšu? Napsala jsem vůbec někdy něco rozumného?
Otevřela jsem soubor s rozepsaným příběhem, na který jsem už půl roku nesáhla.
Anča vyrostla a zrovna se chystala k maturitě, Emil s Tomášem se ládovali syrečky před televizní obrazovkou. Něco bylo ve vzduchu, jako by se mi mezitím pohádali, přesto jsem se s nimi cítila útulně a v bezpečí.
Ani jsem si nevšimla, kdy jsem začala opravovat. O fous jsem narovnala obraz nad postelí. Emilovi utáhla culík. Prsty mě už zase poslouchaly, slova se sypala jako po drátkách.
Zas jednou se ukázalo, že tělo je chytřejší než já. Pozná, když mám dost, ale taky ví, co mi dělá dobře. Jen na mě občas musí trochu zařvat.
