Vizionáři a proletáři

Vždy jsem v sobě cítil velmi silné vize. Už od malička. Myslím tedy přesné představy, co bych měl v budoucnu dělat. Tyto představy byly neobyčejně atraktivní a já byl jimi vzrušen. Byl jsem jich plný.

Celý život jsem byl nadšencem, nadšený ze svých schopností a možností.

Po tzv. samtetové revoluci byl nastolen režim, který jakoby byl ušitý na míru mým potřebám a schopnostem. Podvědomě jsem cítil, že nebudu nikdy pracovat jako zaměstnanec, ale samostatně, nebo budu dokonce zaměstnávat ostatní.

Jen ztěží jsem chápal, jak může někdo chodit do práce a ztrácet čas prací na představách někoho jiného. Všechno jsem bral příliš podle sebe, myslel jsem, že jak to vidím já, tak to musí vidět i ostatní.

Ovšem tak to není. Lidé mají od narození různé dispozice a od toho se odvíjí jejich pohled na svět.

Časem jsem si uvědomil, že se lidi dělí na "vizionáře" a "proletáře". Samozřejmě je takové dělení příliš hrubé a nedopovídá skutečnosti. V realitě existuje mnoho mezistupňů. Nicméně uvažme pro názornost tyto dva typy. V čem se liší?

Vizionář je člověk, který má poměrně přesnou představu, jak by měla vypadat budoucnost. Vidí před sebou budoucí možnosti, které je možné realizovat. Například vidí, že je možné rozběhnout nějakou nadaci, vybudovat nějakou potřebnou výrobu, nebo obchod. Nebo vymyslet nějaký vynález, napsat knihu, může jít o vize politické, duchovní nebo umělecké.

Samozřejmě existují celé škály vizionářů, co do oboru i velikosti. Něčí vize je třeba jen vybudování malé večerky na vesnici, jiný má vizi vybudování celosvětové sítě obchodů.

Je třeba říci, že být vizionářem ještě k úspěchu nestačí. Mnoho lidí má vize, ale nemá odvahu je realizovat. Takoví lidé jsou spíše vizionáři teoretiky. Obecně se dá říci, že je lepší mít skromnější vize, ale odvážně je realizovat, než mít nebetyčné vize, ale bát se je uskutečnit.

Velká část vizionářů, alespoň těch odvážných, má poměrně přesně vytyčené vlastní cíle za nimiž směřují. Často jsou podnikateli, kteří si najímají zaměstnance, aby jim pomohli realizovat jejich záměry.

Proletář je pak člověk, který žádné vize a představy o budoucnosti nemá, nebo jen velmi slabé, nekonkrétní, nebo nemá sílu a odvahu své vize naplnit. Často neví, co vlastně chce, nebo co od života čeká. Neví, co má dělat. Proto, pokud nechce zemřít hlady, musí nastoupit do zaměstnání. Když člověk nastupuje do zaměstnání, vlastně tím říká, že nemá pro vlastní život dostatečně silné vize, které by ho vedly k samostatné činnnosti.

Zaměstnanec potřebuje vizi někoho jiného, na níž by se podílel. Podílí se, či spolupracuje na naplnění vize svého zaměstnavatele. Například zaměstnanec baťových závodů se podílí na vizi pana Bati, vytvořit světové obuvnické impérium.

Letmým pohledem na společnost lze zjisti, že asi 80% lidí ve společnosti nejsou vizionáři. Vizionářů je mnohem méně, než proletářů.

Není na tom nic špatného. Být vizionářem je z jistého pohledu lepší, než být proletářem, ale z jiného pohledu to tak není. Z hlediska vesmíru je dualita vizionář-proletář, stejná, jako třeba dualita vlevo-vpravo, noc a den.

Na hlubších úrovních reality jsou na sobě obě skupiny závislé. Vizinoáři potřebují proletáře a obráceně. Když bude mít vizionář sebevznešenější vize, budou mu k ničemu, pokud nebudou lidé, kteří by je realizovali. Vizionáři potřebují proletáře, aby jim pomohli realizovat jejich vize. Sami by to nedokázali, protože by se udřeli.

Pan Gates by pravděpodobně nikdy nevybudoval Microstoft, pokud by vše programoval a prodával sám. Ani pan Ford by sám o sobě nezmohl zhola nic. Oni potřebovali tisíce lidí, kteří odevzdali svoji práci, aby byly jejich vize naplněny.

Proletáři zase potřebují vizionáře. Bez nich by nevěděli, co mají dělat. Pokud by na světě nebyli vizionáři, žili bychom pravděpodobně ještě v jeskyních. Vizionáři jsou motorem změny, bez nich by nebyl vývoj.

Vizinoáři jsou dynamickým prvkem společnosti, iniciují změny. Proletáři jsou statickým, zemitým prvkem společnosti, dodávají jí stabilitu a zemitost.

Pokud by zde nebyli vizionáři, ustrnuli bychom ve vývoji. Pokud by chyběli proletáři, vznášeli bychom se v nerealizovaných představách a snech, bez uzemnění.

Pokud bychom společnost přirovnali k tělu, jsou vizionáři mozkem a proletáři jsou svaly. Srdce pak mají společné. Ke svému dobrému fungování potřebuje společnost jak svaly, tak i mozek. Jedno bez druhého nemůže fungovat.

Problém nastává, když se jeden stav povyšuje nad ten druhý. To vede ke konfliktům, na které pak doplácí všichni. Spor mezi vizionáři a proletáři se dnes projevuje jako spor mezi levicí a pravicí.

Jedna skupina si myslí, že důležitější jsou proletáři, protože oni se dřou a dělají všechnu práci. Vizionáře obviňují z toho, že proletáře pouze využívají a okrádají. Považují je za vychytralé a příliš průbojné, individua, kteřá myslí jenom na sebe. Také jim často závidí jejich postavení, moc a peníze. Extrémním případem takového postoje jak pak komunismus, který vizionáře dokonce nenávdií, považuje je za příčinu zla a utrpení proletářů. Dokonce je v minulosti pronásledoval, zavíral do vězení, mučil nebo zabíjel.

Druhá skupina si zase myslí, že lepší a důležitější jsou vizionáři, protože to oni všechno vymýšlejí a organizují. Podle nich se proletáři jenom vezou, nic nevymýšlí, nemají zodpovědnost a starají se jen o své elementární potřeby. Podle velké části vizinoářů jsou proletáři především líní a všeobecně neschopní a musí být na ně přísnost, aby se z nich vůbec vydoloval nějaký výkon.

Ani jedna z těchto skupin nemá plnou pravdu, protože vše vidí ze svého úzkého úhlu pohledu.

Pravda je však uprostřed. Ani jedna skupina není lepší nebo horší, jsou pouze jiné. Obě skupiny jsou vnitřně propojené a na sobě zcela závislé.

Čím více si to obě skupiny uvědomí, tím lépe pro celou společnost. Konflikt mezi oběma skupinami je důsledek nedostatku pokory.

Pokud by zde byla pokora, vše by běželo mnohem hladčeji a radostněji.

Pokorný vizionář by měl především myslet na blaho těch, které vede a kterým případně dává práci. Měl by si uvědomovat, že je potřebuje a že bez nich není nic. Měl by je milovat a celé své konání by měl obětovat jejich prospěchu a dobru. Tito by to vnitřně ocenili a to by se blaze projevilo i na podniku jako celku. Láska, kterou by dal vizionář svému "lidu" by se mu tak vrátila ve znásobené podobě.

Naopak, pokorný dělnický lid by si měl uvědomit, že jeho dobro závisí na vedení jeho vizionářů. Bez nich by nevěděl, co má dělat, kam směřovat. Smysl dělníka je dán kontextem jeho práce.

V přístupu k vizionářství a proletářství se naše společnost pohybuje v extrémech.

Jedním takovým extrémem byla vláda komunistických režimů. Komunisté oceňovali a uznávali dělníka, jeho práci a přínos pro společnost (nebo to alespoň tvrdili). Současně ale znevažovali a potírali podnikavost a určitou společenskou vitalitu. Tím byla vytvořena disproporce mezi oběma skupinami. Každá disproporce vždy znamená utrpení všech zúčastněných. Na potírání schopných lidí prodělali jak ti schopní, tak i dělníci, kteří přišli o schopné vizionáře i vize.

Současná společnost je v opačném gardu. Sice nepotírá násilně dělnictvo, nicméně příliš preferuje peníze, moc, výkon a vše, co s tím souvisí. Dělník, obyčejný člověk, který nemá silné vize, průbojnost nebo kapitál, je odsunut do pozadí, pomyslně je znevažován, nikdo o něj nejeví zájem. Dělníci jsou tak dílem vnitně frustováni, otráveni společenskou atmosférou fetišizace výkonu, dílem se snaží ze svého stavu vymanit.

Skutečná cesta vede přes poznání nutnosti a důležitosti obou stavů. Všichni jsou potřební, dělníci i vizionáři. Každý zde má dané své místo, bez jakýchkoliv soudů, kdo je lepší nebo horší.

Bude to ale ještě trvat mnoho let a lidstvo bude muset projít mnohými hrůzami a utrpeními, než získá potřebnou pokoru a dospěje k tomuto poznání.