Z vyprávění babiček a dědů

Za dob našich babiček a dědů se žilo zcela jinak, než je tomu dnes. Komfort a přepych, kterým jsme dnes obklopeni, byl před cca 70 a více lety nepředstavitelný.

Můj děda z otcovy strany pocházel z velmi chudé rodiny. Jeho otec a můj praděda byl odveden do bojů první světové války, kde padl. Z dědečka se stali společně se čtyřmi dalšími sourozenci sirotci. Tehdy byly dědovi 4 roky.
Žádné sociální zabezpečení neexistovalo a pro samotnou matku bylo nesmírně těžké uživit sebe a své děti. Dědeček vzpomínal, že hlad byl každodenní realitou.
Aby nezemřely hlady, chodily děti na pole krást brambory a další plodiny. Museli chodit buď v noci nebo za deště, kdy byla šance, že je nikdo nechytí.
Z tohoto období dědovi zůstala taková vlasnost, že i v pozdním věku, vždy, když venku začalo pršet, oblélk si holínky a pršiplášť a šel na zahradu. A tam prostě jen tak v dešti chodil. Nikdy neřekl, že jde na zahradu, ale vždy říkal: "jdu na pole". Chodil tam pravidelně, za každého deště. Jako kluk jsem tomu nikdy nerozměl a tak mi babička jednou vysvětlila, že děda tímto způsobem vzpomíná na dětství či mládí, kdy chodil se sourozenci krást na pole polní plodiny, aby se nasytili.
Později děda vystudoval stavební průmyslovku a jak vzpomínal, studoval při svíčce nebo při petrolejce. Elektřinu prostě tehdy neměli.

I babička byla z chudých poměrů. Žila v malé chaloupce s mnoha sourozenci. Chaloupka běžných lidí, ale i sedláků obsahovala většinou jenom jednu světnici, což bylo něco jako obývák, jídelna a kuchyně dohromady. Světničky byly většinou malé s velmi malými okny a dveřmi, takže v nich bylo hodně šero. To mělo praktický důvod, aby v zimě zbytečně neutíkalo vzácné teplo.

Chaloupka kde prožila babička dětství neměla ani podlahu, na zemi byla udusaná hlína. Centrem světničky byla pec, která sloužila jak k vaření tak i topení.

Ve světničce žili většinou rodiče a děti. Bylo běžné, že rodina měla třeba i pět nebo i deset dětí. To mělo svůj praktický důvod. Úmrtnost dětí byla tehdy velmi vysoká. Děti umíraly nejen při porodech, ale i během
dětství. Mnoho chorob, které jsou dnes běžně léčitelné byly tehdy smrtelné. Vliv na vysoký počet dětí měla jistě i absence jakékoliv antikoncepce a v neposlední řadě i katolická morálka. Hlavním důvodem ale bylo, že neexistovaly důchody a sociální zabezpečení vůbec a tak jediný, kdo se mohl postarat o staré rodiče byly jejich děti. Rodiče tedy usilovaly o vysoký počet dětí, aby vzrůstala šance, že se o ně tyto postarají ve stáří.
A tak se v malé světničce tísnilo třeba i deset lidí současně. Na druhou stranu se lidé moc nezdržovali doma, protože většinu času se pracovalo na poli, aby byla obživa. Často bylo třeba dřít až 16 hodin denně, a to pouze na to, aby byla základní strava.
Ve světničce bylo pro tolik lidí těžké se porovnat. V létě lidé spali ve stodolách nebo na polích. V zimě se spalo ve světničce. Většinou byla přítomná jen jedna postel, tak se spalo na zemi, za pecí, zkrátka kde se dalo. Často už si nebylo ani kam lehnout a tak se spalo i v sedě na lavičkách, kdy se lidé opírali jeden o druhého.
U dětí bylo běžné, že pomáhali na poli. Většina obyčejných rodin měla nějakou malou zahrádku a dvorek, který byl plně ekonomicky využíván. Na dvorku běžně byly slepice, husy, kachny a často i koza. Na zahrádce se pěstovaly plodiny.
Chudí lidé chodili pracovat k sedlákům, kteří měli většinou velké polnosti a hodně hospodářských zvířat, zejména prasat a skotu. Vlastnictví koní již bylo velkým luxusem.
I když byla zavedena povinná školní docházka již dávno, bylo běžné, že děti do školy chodily jen někdy. Například když bylo třbea pracovat na poli, nepřicházelo pro děti v úvahu, aby šly do školy. Práce zajíšťující obživu byla přednější, než vzdělání, ze kterého se člověk nenajedl.
Každý kus oblečení byl velkou vzácností ale zdaleka nejvzácnější byly boty. Bylo běžné, že děti během svého dětství neměly ani jedny, někdy připadal jeden pár bot na několik dětí. Babička říkala, že "do školy šel ten, kdo si první sebral boty".
Do školy chodial babička pěšky, každý den asi 7km tam a stejnou cestu zpět. Boty nosila přehozené pres rameno a obouvala si je jenom ve vesnici nebo když šla přes strniště. Jinak se boty šetřily. Když se začaly rozpadat, nekupovaly se nové, ale staré boty se opravovaly. Stejně tak se opravovalo i veškeré oblečení.
Polnosti a hospodářská zvířata měla v rodině nejvyšší prioritu, protože představovala zdroj obživy. Říká se, že byla pro rodinu větší pohroma, když zemřela kráva, než když zemřelo dítě. Dětí bylo hodně a vždy se dalo udělat nové, ale zrtáta kravky mohla znamenat hladovění. Baička tradovala příběh, kdy venkovský farář řekl zdrcené matce, které právě zemřelo dítě "Neplačte teto, hlavně že vám nezemřela kráva". Také se říkalo, že když v rodině stonalo dítě a byla nemocná kráva, rodina zaplatila raději zvěrolékaře krávě, než dítěti doktora.
Sociální nebo zdravotní péče pro všechny, jak ji známe dnes, neexistovala. Za každý zákrok od doktora bylo třeba zaplatit. Doktoři byli drazí a pro chudé lidi prakticky nedostupní. Bylo běžné, že někteří lidé neviděli doktora za celý svůj život, protože na takový luxus prostě neměli peníze. Léčebné procedury tak často zastávaly babky kořenářky, které byly lacinější.
Typická večeře podle babičky spočívala v tom, že se uvařilo něco brambor, vysypaly se na stůl a kdo chtěl, tak si nějakou ukořistil a oloupal. Zapíjely se vodou a kdo chtěl nějakou pochoutku, šel si nadojit mléko od kozy. Maso bylo luxusem a bylo k dispozici jednou za týden nebo i za 14 dní.
Jako pro současného člověka, který vlastní rodinný dům se zahradou, s vlastní vybavenou kuchyní, obývákem, ložnicí a dětskými pokoji, s plynovým kotlem řízeným elektronikou, s moderním automobilem, počítačem, notebookem, mobilním telefonem, s televizí a všemi dalšími vymoženostmi je jen těžko pochopitelné, že ještě generace našich dědů a babiček žila ve světě, kde bylo běžné nemít ani vlastní boty nebo postel.
Když si člověk uvědomí ten obrovský posun, nemůže se ubránit pocitu, že není namístě si jakkoliv na cokoliv stěžovat. Jistě, dnešní doba má své problémy a má jich mnoho, přesto, když si uvědomíme, v čem lidé dříve žili, měli bychom tak nějak zpokornět a být vděční za ten v jistém směru nevídaný luxus, ve kterém žijeme.