Něco o smyslu života

Když jsem začínal s duchovním hledáním, byl jsem přesvědčen, že existuje nějaký pevně daný, tajný smysl života a že mým úkolem coby duchovního adepta, je tento objevit.

Nechtěl jsem tehdy ztrácet čas a tak jsem si řekl, že jaképak dlouhé hledání, lepší bude se zeptat někoho moudrého, nebo alespoň někoho, kdo je za moudrého považován. Takový člověk to přece musí vědět.

Oni moudří na mě koukali jako na pytel blech. Ti duchovně "pokročilejší" se jenom shovívavě usmívali a ti pyšnější si rovnou ťukali na čelo.

Každopádně jsem se žádné konkrétní a přesné odpovědi, jak jsem si představoval, nedočkal.

Po mnoha letech, kdy jsem celou otázku pátrání po smyslu života nechal u ledu, se tato opět vynořila a s ní i intuitivní odpověď z nitra.

Žádný univerzální, skrytý a jednotný smysl života, společný pro všechny bytosti neexistuje. Smysl života si každý určuje sám. Pro jednoho je smyslem života mít třeba spokojenou rodinu, jiný usiluje o maximalizaci bohatství, jiný zase třeba moci, další zase touží dosáhnout určitého společenského postavení.

Pro křesťana je smyslem jeho života co nejvíce se přiblížit Bohu a dosáhnout věčného života, buddhista zase považuje za smysl života dosažení osvobození, Nirvány.

Jistě existují i bytosti, které žádný smysl života nemají, nebo se prostě snaží jenom přežít do dalšího dne.

Každý takový smysl je však vždy čistě individuální a libovolný. Žádný není lepší nebo horší, pouze jiné.

Definování symslu života dává bytosti jistý řád. Působí jako opora. Dává člověku pevný bod, zkrze který hledí na svět. Pro většinu bytostí je pevně stanovený smysl života nezbytný a prospěšný.

Přesto se domnívám, že na určitém stupni duchovního pokorku se každý vytyčený smysl stane překážkou dalšího vývoje a je třeba se jej vzdát jako něčeho přebytečného.

Zbývá však  ještě urazit velkou část cesty, než se člověk vzdá své opory ve smyslu života a vědomě vstoupí do oblasti prázdnoty, bez jakéhokoliv pevně definovaného smyslu.