(Neo)nacisté jsou skutečně ultrapravicí

Povšimnul jsem si zajímavého faktu. Když se někde píší články o (neo)nacistech, jsou většinou, a do určité míry správně, označení jako pravicoví extrémisté. V diskusi pod článkem vždy někdo nezapomene podotknout, že nacisté, či neonacisté nejsou pravicoví, nýbrž levicoví, protože jsou socialisté a vše socialistické je levicové a pravicové je pouze to, co prosazuje maximální svobodu jednotlivce, tržní principy a podobně.

Domnívám se, že pravicovost a levicovost nesouvisí s dualitou socialismus x individualismus, ale uznáváním či zpochybněním práva silnějšího.
Pojem pravice a levice pochází z Anglie, konkrétně z anglického parlamentu. Jeho poslanci se už před mnoha sty lety sdružovali do lavic podle politického přesvědčení, přičemž vpravo seděli obhájci práva silnějšího (společensky schopnějšího), zatímco vlevo seděli zastánci názoru, že slabším a handicapovaným je třeba pomáhat, na úkor silných a bohatých.
Abychom však celou problematiku pochopili v celé šíři, je třeba opustit lineární schéma a pomoci si schématem kvadratickým (viz obrázek).

Linie zleva doprava určuje, do jaké míry jde o akceptování pravicovosti/levicovosti (uznání či zpochybnění síly) a zespodu nahoru, jestli jde o důraz na kolektivismus, či individualismus.
V levém spodním kvadrantu sídlí kolektivistická levice. Klade důraz na společnost, kterou nadřazuje individuálním zájmům jednotlivců (společné je nadřazeno soukromému) a současně neuznává, či zpochybňuje princip, že silnější vládne slabšímu. V extrémní formě odpovídá tento kvadrant komunistům a ve velmi umírněné formě (daleko blíže středu) odpovídá sociálním demokracii.
V levém horním kvadrantu sídlí individualistická levice. Ve svém extrémním pojetí odpovídá anarchistům. Anarchisté neuznávají společnost či její struktury (nejsou socialisté), pouze individualitu a jsou stiriktně proti nadvládě silnějších nad slabšími ve všech formách, zpochybňují jakýkoliv řád, který plyne právě z dominance silných nad slabými. Ve své umírněné formě odpovídá tento kvadrant zeleným.
V pravém horním kvadrantu sídlí individualistická pravice. Tyto principy u nás hájí (nebo to alespoň předstírají) strany jako ODS, Top 09 a podobně. Politické smýšlení tohoto kvadrantu klade důraz na důležitost svobody jednotlivce, uznává zejména principy volného trhu a minimální státní intervence, tedy minimalizace socialismu. Pravicovost zde znamená, že silní (zejména ekonomicky) nejsou omezováni slabšími a že rozdílné schopnosti jednotlivců povedou k vytvoření horizontální sociální struktury, podle schopností každého jednotlivce.
Pravý spodní kvadrant odpovídá kolektivistické pravici. Klade důraz na společnost, společný zájem nadřazuje nad osobní, ale současně uznává právo silnějšího. Ve své extrémní formě odpovídá nacismu, například představovaném německou NSDAP. Nacionálně-socialistický znamená nadřazenost kolektivu (národ) nad jednotlivce. Pravicovost zase znamená, že uznává právo silnějšího, ovšem v kategorii národů. Uznává tedy boj národů o nadvládu či dominanci jako přirozenou věc.
Z tohoto nastíněného modelu je vidět, že nacionalisté jsou skutečně pravicoví, pokud jsou jejich názory navíc extrémní a neumírněné, lze skutečně hovořit o pravicových extremistech, ovšem přesnější formulace by byla "kolektivističtí pravicoví extrémisté". Teoreticky totiž mohou existovat i individualističtí pravicoví extrémisté a skutečně jsem se s takovými setkal.
Tito lidé prosazovali názor, že by všechno, včetně školství, armády a policie mělo charakter zboží a bylo by možné tyto služby nakupovat, přičemž kdo by na ně neměl, měl by smůlu. V podstatě jde o absolutizovanou ideu volného trhu, dovedenou do extrému.
Anarchisté mají s příznivci maximálního volného trhu společný svůj individualismus, liší se však v pohledu na to, zda má být dovoleno silným dominovat nad slabými.
Příznivci volného trhu mají s (neo)nacisty společný důraz na dominanci silnějšího nad slabším, liší se však v tom, zda jde o dominanci jednotlivců či národů.
Nacísté a komunisté se shodnou v tom, že kolektiv nadřazují jednotlivci. Jak nacisté, tak i komunisté jsou extrémní socialisté. Obě sdružení kladou důraz na sílu a význam mas. Jednotlivec je v jejich pojetí pouze číslo, část celku. Před vypuknutím druhé světové války, kdy bojovaly tyto ideologie o moc se zaměřovaly na získání prakticky shodné cílové skupiny voličů, zejména širokých vrstev dělníků. Zásadní rozpor však tkví v pohledu na význam nadřazenosti síly. Nacisté jej vzývají, zatímco komunisté jej potlačují. Proto nacisté oslavují válku jako prostředek ke zdokonalení člověka, zatímco komunisté oslavují mír, jako nejvyšší cíl lidstva.
Komunisté si s anarchisty budou rozumět ve své extrémní levicovosti, tedy potírání dominance silnějších a schopnějších, ovšem budou se rozcházet v pohledu na socialismus/individualismus. Anarchisté ze své podstaty odmítají organizovanost, či začlenění jednotlivců do nějakých struktur, komunisté naopak požadují podřízení se individua spolčenosti, což je pro anarchisty nepřijatelné.
A nakonec, abych nezemřel nepochopen, bych chtěl říci, že se víceméně neztotožňuji s žádným prostorem v jakémkoliv kvadrantu. Toto pojetí jsem nastínil jako čistě teoretické, bez jakéhokoliv osobního zaujetí pro tu či onu stranu.