Suverenita... nebo „suverenita“?

V roce 1938 bylo Československo suverénním státem. V Mnichově naši zástupci čekali v předpokoji, až se o nás velmoci dohodnou.

V roce 1968 jsme byli formálně vzato také suverénní. Proti sovětským tankům nám to moc nepomohlo. Utěší nás, že ve stejnou dobu se již Francie, Itálie, západní Německo a Benelux rozpouštěly jako kostka cukru? Vždyť vše, co našim odpůrcům Lisabonské smlouvy vadí, je již v menší či větší míře obsaženo v Římských smlouvách z roku 1957. 

Dnešní Gruzie je suverénním státem. Ale kdyby nebylo EU, tak se nejspíš sovětské tanky letos v srpnu zastavily až v Tbilisi. 

Princip nenarušitelnosti státní suverenity byl pilířem tzv. vestfálského systému mezinárodních vztahů, na kterém se evropští vladaři dohodli na konci Třicetileté války. Skvělé období pro českou státnost, jak známo. 

Suverenita, „moc velet a donucovat, aniž by nám kdokoli jiný na této zemi mohl velet či nás donucovat“ (J. Bodin), je teoretický pojem, jehož platnost v reálném světě je velmi relativní. To platí pro kteroukoli evropskou zemi a pro malý národ v geopoliticky citlivém prostoru dvojnásob. Proto vznikla myšlenka evropské integrace: raději než se zuby nehty držet své absolutní, leč víceméně jen formální suverenity, pojďme ve vybraných oblastech výkon své suverenity delegovat společnému subjektu na evropské úrovni. Tam slovo suverenita opět získává reálnější smysl. Uměla by Česká republika sama pomoci Gruzii? Uměla by sama přinutit Microsoft resepktovat její antimonopolní pravidla? Uměla by sama zajistit českým podnikatelům rovný přístup na půlmiliardový integrovaný trh? 

Euroskeptici se rádi posmívají evropským normám, tu na okurky, tu na láhve, atd. Dobře, buďme v Evropě suverénní a každý si normy tvořme podle svého. Naši exportéři (85% našeho vývozu jde do EU) pak budou muset respektovat tu německé, tu italské, tu polské, tu slovenské a kdovíjaké další normy. A když se ostatní dohodnou na normách společných, nám nezbyde než se jimi v praxi řídit také, jen nebudeme mít žádny vliv na to, jak budou vypadat, a při jejich tvorbě nebude nikdo brát ohled na naše eventuální specifické zájmy. Nebyli bychom tedy náhodou suverénnější, kdybychom seděli u stolu, kde se ty normy tvoří – byť cenou za to je, že u toho stolu můžeme být přehlasováni?

Po vstupu do EU ani po přijetí Lisabonské smlouvy není důvod z naší ústavy vyškrtávat slovo „svrchovaný“. Suverenitu neztrácíme, jen jsme se rozhodli ji vykonávat jinak – společně s ostatními členy EU. A protože chceme, aby výkon této sdílené suverenity byl účinný (sedět kolem stolu, kde se nikdy nelze na ničem dohodnout, je k ničemu), přijímáme pravidla hry, která počítají i s tím, že nás ostatní mohou přehlasovat (a oni přijímají, že my můžeme přehlasovat je). Svou suverenitu dobrovolně omezujeme tím, že její část sdílíme s ostatními. To vše v pevném právním rámci a ve společenství 27 států, jejichž různorodost nám otvírá velký prostor pro vytváření nejrůznějších spojenectví... a ze kterého můžeme kdykoli odejít. Je tu již precedens s Grónskem, Lisabonská smlouva nyní právo vystoupit z EU výslovně upravuje. Proč o tom naši antilisaboňané nikdy nemluví?

Členství v EU naši suverenitu naopak posiluje na historicky nebývalou úroveň. Přesně to vystihl Ústavní soud (z 80% sestavený z lidí vybraných Václavem Klausem): „přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým a kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti státu, ale naopak může v důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku“.