Co čekat od nadcházejících voleb?

Jednou z tragédií české politiky je stav naší pravice, která dosud nepřekonala trauma z nesmyslně vyhroceného rozkolu z roku 1997. Na počátku 90. let přitom dostala historickou příležitost být motorem polistopadového vývoje. Po několika letech ji však trestuhodně promrhala a dodnes se z toho nevzpamatovala. Změní na tom něco nadcházející volby?

Sebezmrzačení české pravice proběhlo ve dvou hlavních etapách. Nejprve ji v roce 1997 fatálně – politicky a ideove – oslabil střet Klaus vs. Zieleniec a následný vznik Unie svobody. Z původně názorově vnitřně pluralitní a otevřené ODS se stala nesnášenlivá a monolitní sekta posedlá klausovskými fóbiemi (vůči EU, občanské společnosti,...). Veškeré konkurenční pravicové projekty ovšem dříve či později selhaly, takže nakonec i tato pro mnoho středopravicových voličů nevolitelná ODS ovládla pravou část politického spektra. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Druhý sebevražedný akt pravice byl přímým následkem toho prvního. Než se smířit se „sarajevskými zrádci“, Václav Klaus raději dohodl „opoziční smlouvu“ s ČSSD. ODS vyměnila klíče od politické moci za podíl na hospodářském vlivu. Definitivně tak vykročila na cestu do hlubin klientelismu, která ji vydala napospas „velrybářům“ a „kmotrům“... Oba aspekty (sektářství a klientelismus) šly přitom ruku v ruce: ve střetu Klaus – Zieleniec šlo jak o otevřenost a názorovou pluralitu („rozkročení se“) ODS, tak i o etické standardy v politice. 

Proč vkládat naděje do nadcházejících voleb? Protože v nich ODS se vší pravděpodobností ztratí své monopolní postavení na české pravici. Vítězná a dominantní ODS by se sama od sebe asi nikdy nezměnila. Naopak oslabená ODS vystavená silné konkurenci dvou či více středopravicových subjektů by se mohla konečně vzpamatovat a vykročit na cestu potřebné změny. Naděje v obrození české pravice se však může naplnit jen, bude-li splněno několik (nelehkých) podmínek. 

Bude především záležet na ODS samotné. Zareaguje snahou o posílení své „konkurenceschopnosti“, tj. větší otevřeností a oproštěním se od pochybných praktik? Bude s to vůči svým středopravicovým konkurentům upřednostnit logiku spolupráce a strategického partnerství oproti snaze je zničit? Konkrétně to znamená nepodlehnout svodům „opoziční smlouvy 2“ či velké koalice za účelem likvidace menších stran. A naopak si dát za cíl obnovu středopravicové síly v pestrosti i relativní jednotě „předsarajevské“ vládní koalice, schopné nám dát dostatečně silnou středopravicovou vládu. Znamená to též se oprostit od lidí, kteří jsou symbolem klausovsky černobílého vidění událostí z let 1996-2010 a „oposmluvních“ čachrů. A naopak umět podat ruku lidem, které dosavadní ODS umanutě démonizovala. 

Bude také velmi záležet na ostatních středopravicových subjektech. Nakolik budou tyto často nové strany schopny najít s ODS dohodu, která dá – po těchto či příštích volbách – republice středopravicovou většinu, aniž by v ní ztratily svou duši? Vyjednat a prosadit rozumný, kompromisní středopravicový vládní program, ne se (za)prodat... 

Věci veřejné budou muset prokázat, že jsou skutečně dlouhodobým, politicky a ideově srozumitelným a ukotveným projektem normální politické strany. Že jejich proklamovaný zájem o spolupráci s lidmi, jako je Josef Zieleniec, Jan Švejnar či Pavel Telička není jen předvolebním tahem, ale výrazem dlouhodobé aspirace na utvoření seriózní středopravicové a proevropské alternativy k ODS, postavené na otevřenějším a odpovědnějším politickém stylu a vyšších etických standardech. 

TOP09 by zase musela přesvědčit, že nejde jen o recyklaci „kalouskovského“ křídla lidovců a že Karel Schwarzenberg je pro tuto stranu víc než jen atraktivní tváří na billboardy. Pokud se do Poslanecké sněmovny dostanou i „tradiční“ lidovci, budou mít též hodně co dohánět ve věci důvěryhodnosti: na přerod Cyrila Svobody z hlavního „klausobijce“ Špidlovy vlády v loajálního klausovského volitele ve vládě Topolánkově hned tak každý nezapomene. Odchod „Kalouskovců“ pro ně přitom mohl být skvělou příležitostí otočit list za jednou fází jejich historie a konečně se stát moderní a otevřenou křesťansko-demokratickou stranou atraktivní pro širší okruh středopravicových voličů. Ale k tomu by bylo bývalo třeba vsadit na jiného předsedu. 

Pokud ve Sněmovně zůstanou i Zelení, budou muset vyřešit své dilema, kam chtějí politicky patřit a zda vidí své místo v projektu středopravicové vládní většiny, aniž by ji po roce či dvou rozložili. A zda po odchodu Zubové a spol. dosáhli dostatečné jednoty, nebo i nadále trpí základní konstrukční vadou Bursíkova projektu z roku 2006, který převzal veskrze levicový subjket, zamaskoval jej nátěrem à la ODA/US a „prodal“ jej takto části středopravicových voličů. 

Všichni dohromady budou muset najít sílu a inspiraci k tomu, aby dali dohromady vládní program na úrovni dnešních problémů a výzev, schopný vrátit našemu politickému systému důvěru občanů. A aby pro něj získali dostatečnou podporu voličů a hlavně jej pak dokázali uvést v život. Nepůjde to bez podstatné obměny politického personálu a bez nastavení nových pravidel ve věci průhlednosti politického systému a osobní odpovědnosti politiků. 

Důvodů proč zůstat skeptikem je pochopitelně mnoho. 

Když si odmyslíme obratně napsaný program a tvář Karla Schwarzenberga, z TOP09 nám zůstane kalouskovské křídlo lidovců opírající se o Starosty a nezávislé Stanislava Polčáka. Přičemž tato dvojka pražské kandidátky má dle mého názoru potenciál stát se druhým Pavlem Němcem... Doufejme, že se mu nedostane stejných příležitostí. 

ODS je dnes stranou, která stojí na lidech, kteří do ní z velké části vstoupili v době „opoziční smlouvy“. A u mnohých je pravděpodobné, že do politiky nevstoupili kvůli ideálům, ale z vůle zapojit se do klientelistického bratrstva parazitujícího na veřejných rozpočtech. Navíc Mirek Topolánek úspěšně zprofanoval téma „otevření se“ ODS, což vede nové vedení strany k rétorice o „návratu ke kořenům“, kterými však bohužel rozumí esenci postsarajevské ODS. Cesta z krize české pravice přitom vede přes návrat ke kořenům předsarajevské ODS. Ale k takové „revoluci“ má dnešní vedení a členstvo ODS ještě hodně daleko... 

Co se týče Věcí veřejných, jejich sázka na vesměs nové a mladé lidi je sympatická, ale může být dvousečná. Dosavadní nečitelnost této strany může přinést nemilá překvapení. A některé „úlety“ jejich kampaně právem znepokojují... 

Přesto si optimista ve mně říká, že tu snad poprvé od roku 1997 máme alespoň jakousi rozumnou šanci, že by se česká pravice mohla vzpamatovat, sjednotit a vyhrát. Že by dvacet let po pádu komunismu spojenectví pravice a středu mohlo nalít novou krev do žil naší demokracie a stát se politickým motorem země. Možná k tomu dostane příležitost hned; možná získá čas – a úkol! – se na návrat k moci připravit v opozici. V obou případech je to ovšem šance, kterou lze snadno promarnit a která se nemusí hned tak opakovat. Snad to zejména pánové Nečas, John a Schwarzenberg dobře vědí...