Válčili jsme za Husáka

Dnes se všichni zabývají koronavirem. Jsem pro očkování a nevím, co na tom řešit. Bývaly doby, kdy se muži nebavili o covidu, ale když se sešli, vyprávěli si o vojně. Velice se přitom nasmáli, ale tak velká sranda to zas nebyla.

Cvičně se pokusím vzpomenout na svůj první den vojny. Ještě musím předeslat, že tatínek, než jsem šel na vojnu, svým svérázným způsobem uklidňoval maminku:

„Ten už se ti nevrátí,“ říkal, a aby dodal svým slovům váhu, přidal důkaz, „jako ten Hruška, ten se převrhl s náklaďákem a už tam zůstal.“ Já naštěstí byl povolán na letiště v Prostějově k vrtulníkům, smrt v povalené vejtřasce mi nehrozila, ale byly jiné nástrahy.

Bylo to v září 1981. Den před tím, než jsem narukoval, jsem byl v Redutě na koncertě Vladimíra Mišíka. Na požádání mého kamaráda mi zahrál „Stříhali dohola malého chlapečka“. Dost jsem se tehdy opil.

S těžkou kocovinou na hrbu, jsem druhý den ráno nastoupil do vlaku směr Prostějov. V Prostějově na nádraží na nás odvedence čekaly autobusy, které nás odvezly ke kasárnám. Pod posměšným velením starších vojáků jsme procházeli kasárny. V druhém patře jedné z těch šedivých budov hrál jakýsi vojín písničku Karla Kryla „Anděl“, snad to i anděl byl.

Ta píseň mi trochu pozvedla mou kocovinou stísněnou pokleslou náladu. Říkal jsem si, když tu zpívají Kryla, snad bych to mohl přežít. Do té chmurné budovy, kde zpíval anděl jsme byli zavedeni. Stanuli jsme v široké chodbě, kde jsme do velkých papírových pytlů odevzdali civil a navlékli si vojenské zelené trenky s lampasem, zelené ponožky a kupodivu modré tepláky, ale obutí, plátěné kecky, byly opět zelené.

Pak jsme čekali před jedné z místností, kde byli mnozí z nás, včetně mne, zbaveni symbolů naší krásy. Jak zpívá Olda Říha: „Do klína ti padaj tvoje dlouhý vlasy, padaj jako slzy symboly tvý krásy.“ Myslím, že ti hoši, kteří nás stříhali se s nůžkami a strojkem na vlasy setkali vůbec poprvé a řádně si to užívali. Ano, vypadali jsme jako blbci: stali jsme se jsme vojáky Varšavské smlouvy.

Následovala sprcha a po ní lékařská prohlídka, při které se nám úchylný lapiduch podíval i do zadku. Toto není výmysl filmařů, kteří chtějí kvůli lacinému efektu ukázat surovost vojny, ale skutečnost.

Tím naše pokoření ještě nekončilo. Po této proceduře naše tortura pokračovala. Vyšli jsme ven z budovy a pokračovali jícnem truchlivého kasárenského mordoru. Po cestě jsem si všiml, že je zde i kino, kde jsem později trávil nejednu hodinku svého vojenského pobytu. Nakonec jsme stanuli před papundeklovým tesco barákem, kde jsme měli trávit měsíc takzvaného přijímače, jehož hlavní náplní byla pořadová cvičení, měli jsme se naučit se pochodovat na vojenskou přísahu, ale stali se z nás mimochodci. Levá noha, levá ruka, pravá noha, pravá ruka. Zkuste si to.

Každý jsme byli odvedeni k posteli, na jejímž čele byla jmenovka s naším jménem. Na postelích byla uložena veškerá vojenská výstroj. Mundůr vzor 63, pyžamo oranžové, vycházková uniforma, pracovní uniforma, košile, trička... a kanady. Následovalo poučení, jak skládat oblečení do komínků, aby to ve skříních zařezávalo. Holení a ručníky do nočního stolku vedle palandy a já nevím, co ještě. Prostě naprostý chaos! Domů! Domů! Přáli si, se slzami na krajíčku, téměř všichni.

Kus po kusu jsme byli voláni na pohovor k majorovi, jehož jméno jsem dávno zapomněl, jenom si pamatuji, že jsem si spolu nějak nesedli, neboť odhadl mou kocovinu a měl blbé kecy, pak mi připomněl jeden můj alkoholický hřích, o kterém jsem si myslel, že už je dávno pasé. Jó, oni všechno vědí, ti co nahoře sedí…

V přepravkách nám přinesli cosi k jídlu. Ne, hlad jsem opravdu neměl, bylo mi hrozně. Jediný, kdo si nepřál jít domů, byl Slovák s vybočenou nohou, který asi uplatil komisaře u odvodu, aby mohl jít na vojnu. Bohužel, vojenští lékaři si všimli jeho nedostatku, tak byl vyloučen z řad ČSLA. Prosil, velmi prosil, snad i plakal, aby mohl zůstat, ale velitelé byli neoblomní.

Se sklopenou hlavou se odbelhal směrem k domovu, kde stane terčem posměchu celé vesnice a žádná ženská si ho nevezme. Ještě k večeru rotou proběhla šeptanda, že na záchodě někdo máznul, asi to byla pravda, neboť major pohoršeně další den vysvětloval, že to byla demonstračka, protože, kdyby se chtěl zabít, podřezal by se podél paže a ne jenom napříč.

Okolo desáté večerní se přimotal zcela našrot opilý a plačící rekrut Špinka, a až na druhý den se dostavil rekrut Balcar. Vězte, že s těmito dvěma a s vojíny Schovancem a Tajchmanem, jsme naší armádě i sobě připravili nejednu horkou chvilku: například lézt v noci, když máte dvě promile, na vysoký komín kotelny, bylo lehkovážné. A nejen to!

Přes všechny průšvihy se tátova predikce nevyplnila. Anděl zafungoval.