Svět včerejška a šílenství naší doby

„Svět včerejška“ tak se jmenuje kniha Stefana Zweiga, která líčí atmosféru a události od přelomu století, po nejkrásnější epochu před rokem 1914, kdy svět byl ještě v pořádku, až k tragédi druhé světové války.  

„Stále jsem musel myslet na slova, která mi řekl jeden ruský emigrant: ‚Dříve měl člověk jen tělo a duši. Dnes k tomu potřebuje ještě pas.“

Každý z nás sotva uvěří, že před rokem 1914, člověk při cestě do Ameriky nebo do Indie mohl cestovat, aniž by vlastnil pas, nepotřebovali jste žádná povolení, neobtěžovali vás vyplňováním žádných papírů, nepotřebovali jste žádná víza, nezastavili vás celníci. A osobní prohlídka? Směšné! Takový býval svět včerejška.

Svět v té předválečné době vzkvétal: začala éra letectví, automobilismu, elektrických drah, také lidé se osvobozovali z tísnivé morálky určované církvemi, rostlo bohatství národů. Podle Zweiga tato dynamika doby měla svůj stín; vzestup přišel příliš rychle a pocit síly nutil lidi a státy, aby ho využily a zneužily.

Všude stoupala státům krev do hlavy, jako při vysokém tlaku.

Proč šla Evropa do války nenalezneme ani jediný důvod. Snad nadbytkem síly, než důsledkem vnitřního dynamismu, který se nakupil za 40 let míru a chtěl se vybít násilím.

Konflikt byl stále odkládán, nikdo nevěřil, že by válka mohla začít. Dne 28. června zastřelili Ferdinanda d'Este, podle S. Zweiga, ne příliš oblíbeného následníka trůnu. V té době se vracel z v Belgie, na poloviční cestě do Herbesthalu vlak náhle zastavil v širém poli. Proti nim jel jeden nákladní vlak za druhým naložené vojenským materiálem. V Rakousku vylepovali na každé stanici vyhlášky, které oznamovaly všeobecnou mobilizaci.

Lidé se války neulekli, naopak oslavovali, cítili všeobecného ducha bratrství a sounáležitosti. Země měla pocit spoluprožívání dějin, každý jedinec slavil vzestup svého já.

„Tak mocně se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval „nespokojenost s kulturou“, touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve.“

V den mých narozenin 11. 11., ovšem o mnoho let dříve, válka skončila. Kromě ekonomických důsledků války se zhroutila víra v neomylnost autorit. (Naskýtá se otázka, byla-li někdy taková víra v českých zemích? Ve starém Rakousku zřejmě ano.) Poválečná generace se obrátila ke všemu zády. Revoltovalo se jen pro revoltu, dokonce proti vůli přírody, proti věčné polaritě pohlaví (však to známe i z dneška). Revoltovalo se v umění. Byly rozšířeny drogy, všechno extravagantní, esoterické bylo přijímáno s nekritickým nadšením. Ne náhodou to připomíná léta po roce 1989.

S. Zweig dosahoval v meziválečném období jako spisovatel velkých úspěchů. Jako dobrý pozorovatel však rozeznával temné spodní proudy, které se šířily Evropou. Po válce panovala vůči Rakušanům a Němcům nenávist. Až v roce 1921 se Zweig pokusil přesvědčit, jak bude přijat v sousední Itálii. K jeho překvapení bylo přijetí vřelé. O italské politice mu bylo známo jenom to, že zde převládaly ostré socialistické a dokonce bolševické tendence. Na mnoha zdech bylo napsáno: „Viva Lenin“.

Doslechl se, že jistý socialistický vůdce Mussolini se během války zřekl strany a zorganizoval nějakou protiskupinu. Zdánlivá banalita. Při jedné drobné události se na vlastní oči přesvědčil, že něco jako zárodky fašismu, existují. Většinou byla jeho upozornění odbývány mávnutím ruky.

Z osobního zážitku jsem si uvědomil, že tento mystický, mně sotva známý fašismus je něco reálného, velmi dobře řízeného, že fanatizoval odvážné mladé lidi ve svůj prospěch.

Tak jako mnoho západních intelektuálů té doby byl pozván do Sovětského svazu. Ruští dělníci mu ukazovali jaké zázraky nová doba přinesla. S hrdostí se chlubili věcmi, které již v Evropě byly daleko pokročilejší. Zweig byl ve svém názoru na naději lidstva na rozdíl od jiných osobností opatrný. Na nějakém banketu mu někdo do kapsy strčil lístek se přibližným obsahem: „Všechno je to lež připravená na efekt, všude vás hlídají, chodíte jen tam, kam vám to dovolí. Od té doby byl obezřetný, jeho nedůvěra se v mnoha případech potvrdila.

V knize popisuje, jakým jednoduchým způsobem se Hitler postupně dostává k moci. Slíbil všechno všem, aby pak vše také postupně odebral. Každá politická strana v Německu, dokonce i sociální demokracie, v něm viděla naději. O pár let později, 13. března 1938, došlo k připojení Rakouska k nacistickému Německu, zde už bylo jasné, že Hitler žádné závazky nemíní dodržovat.

V době podepsání Mnichovské dohody pobýval v Anglii. Anglie se chystala na válku. Najednou jako z čistého nebe přišla zpráva: Chamberlain se vrátil z Mnichova, snímky v novinách ho zachycovaly, jak hrdě mává oním historickým listem oznamujícím „peace for our time“, který přinesl národu jako nejvzácnější dar. Pro rezervované Angličany to byl den radosti. Přestali se budovat protiletecké kryty.

Slyšel jsem, jak dva mladí hoši v nejlepší cogneyské angličtině vtipkovali, že by se snad z těch krytů mohly udělat podzemní záchodky, kterých prý v Londýně beztak není dost.

Už v příštích dnech začaly prosakovat zprávy, jak zbytečná byla kapitulace před Hitlerem, jak postupně mu vydali napospas Československo, jemuž slavnostně slíbili pomoc a podporu, a v příštím týdnu se už stalo obecně zřejmé, že ani kapitulace Hitlerovi nestačila, že ji porušil ve všech bodech dříve, než zaschl podpis na smlouvě.

Další vývoj událostí je všeobecně známý, zajímavé jsou právě postřehy přímého účastníka oněch událostí.

Stefan Zweig, narozen 28. listopadu, nám přibližuje dobu od svého mládí, přes studium, svou literární činnost, první světovou válku, období míru až do své smrti. Líčí nám svá setkání s těmi nejvýznamnějšími světovými osobnostmi. Jako odpůrce války se snažil zachránit mír. Jeho síly byly však bohužel chabé.

Společně se svou manželkou zemřel vlastní rukou 23. února 1942 v Brazílii. O příčinách sebevraždy se dosud polemizuje.

Na konci dopisu na rozloučenou píše:

Pozdravuji všechny své přátele! Kéž ještě uzří ranní červánky po dlouhé noci! Já, příliš netrpělivý, je předcházím.

Dnešní doba, která přináší nenadálé zvraty, by si žádala ne tlachaly, ale podobného bystrého ducha jakým byl Stefan Zweig. Měli bychom mu naslouchat a poučit se i z minulosti. Ruský car Putin má obdobné rysy jaké měl Hitler. I on se vydává za spasitele Ruska, i pro něj jsou smlouvy cárem papíru. Nikomu se jako v minulosti do války nechce. Bude mu stačit pouze Ukrajina?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stefan_Zweig

https://www.databazeknih.cz/knihy/svet-vcerejska-15087