Řekl bych, že jim schází válka

Rvali se jako o život. Nedávný, předem domluvený boj mezi skupinami mladých fotbalových fandů ukazuje možná na nenaplněnou potřebu sdílet nebezpečí a vidět krev svého nepřítele.

Ať chceme, či nechceme, člověk je ve své podstatě stále ještě zvíře. Pokud by nebyl, ztratil by asi celou řadu vlastností, které, byť v kultivovanější a civilizovanější podobě než v dobách dávnověku, potřebuje nejen pro své přežití, ale i pro naplnění svých ambicí, svých představ o životní kariéře, završení svých snah o získání vůdčího postavení a vytvoření co nejlepší ekonomické pozice pro sebe a své blízké. Ukazuje se, že i značná část dnešních lidí potřebuje vidět do očí svého nepřítele, vnímat vyhrocenou situaci a reálné nebezpečí. Ukazuje se také, že i dnešní člověk, tak jako jeho pradávní předkové, potřebuje cítit vzrušení před bojem, bát se o svůj život a bojovat o něj.

Všechny pokusy o vykreslení ideálu moderního člověka jako bytosti snášenlivé, rozumné, naplněné láskou ke svému bližnímu, se projevují jako liché a zbytečné. Z pozemské bytosti se zkrátka nedá udělat bytost nadpozemská. Kultivace morálky, pravidel chování k okolí, forem řešení případných konfliktů, to vše se odvíjí jen a jen od společenských konvencí a nevychází to ze samotné lidské podstaty. Lze tedy dojít k velmi smutnému závěru, že tuto podstatu člověka nelze přetvořit tak, jako dosud nelze (naštěstí) významně zasáhnout do genové výbavy. Člověk je stále stejný, jako před tisíci lety. Postupem času se mění pouze jeho hodnotové priority, používané nástroje, prostředky komunikace a míra potřeby nových informací.

Na tomto faktu je dokonce postavena i strategie práce s lidskými zdroji velkých a renomovaných firem, vyhledávání nových pracovníků na řídící pozice, ovlivňování a směrování rozvoje jejich osobních schopností.  Psychologové těchto firem staví vztah jednotlivých manažerů nejen na podpoře týmové práce, jak se obvykle oficiálně uvádí, ale podle mého názoru primárně na boji mezi nimi, na podpoře jejich snahy o ovládnutí druhého, podřízení jeho ega svému. Touha po převaze nad druhým jedincem se tak stává základním povahovým rysem, který je pro potřeby firmy a pro zajištění jejího úspěchu a prosperity cíleně využíván. 

Tomuto tvrzení odpovídají i různé formy hromadných firemních akcí, při kterých opět nejde v prvé řadě o jakési proklamované stmelení kolektivů, ale o vytvoření prostoru pro prosazení osobní dravosti jednotlivce a následně i o ovládnutí ostatních, kteří se v tu chvíli stávají spíše podřízenými, než týmovými spolupracovníky. Odpovídají tomu i velmi oblíbené formy různých, tzv. „motivujících“ sportů pro vrcholové manažery, většinou tradičního bojového charakteru. Důvod je nasnadě. Člověk k tomu, aby mohl využít a uplatnit své schopnosti, potřebuje nesporně boj. V jakékoli formě. Pokud něco takového nepotřebuje, není mu obvykle souzeno vyniknout. A zda tento boj bude v zakryté a konvencemi uhlazené podobě, nebo ve formě naprosto otevřeně bezohledné a krvavé, to patrně záleží jen na okolnostech a na osobní úrovni intelektu, vzdělání a výchovy. Troufám si dokonce tvrdit, že motivace řady dnešních velmi úspěšných podnikatelů a tedy i příčina jejich výrazného podnikatelského úspěchu, nespočívá pouze v cíleném hromadění peněz a dalšího majetku, ale právě v té všezahrnující a ničím nenahraditelné potřebě bojovat a vyhrávat. John Lennon kdysi řekl, že největším vítězstvím je nepotřebovat žádné vítězství. Krásný, ale bohužel neplatný bonmot. 

V rámci vývoje lidské společnosti byl přirozenou cestou vytvořen jistý osvědčený a mnohokrát odzkoušený nástroj, který se od věků opakovaně a dá se říci poměrně pravidelně pokoušel regulovat a vybít ten méně kultivovaný a primitivní náboj v psychice lidského druhu. Tímto nástrojem vždy byla válka. Lidé, většinou mladší a tedy i silnější a zdatnější, se tak dostali do krutého, nepředstavitelného prostředí, plného násilí, krve, hrozného strachu a osobních tragédií. Setkali se tváří v tvář se smrtí ve všech jejích podobách. Pokud válku přežili, vraceli se do normálního života jako naprosto jiní jedinci s naprosto jinými názory na život, na jeho kvality a hodnoty a na podoby soužití s ostatními.

Uvědomuji si, že se jedná o názor velmi pesimistický, který se patrně nesetká s příliš velkým souhlasem, ale nezbývá nic jiného, než konstatovat, že je to pravděpodobně válka, která, díky své dlouholeté absenci, některým současným mladým lidem prostě schází. Jako ventil, jako náhlá a radikální změna kvality života, jako stimulant hladiny adrenalinu, jako zdroj strachu, mobilizujícího i poslední a skryté rezervy, jako memento mori. A protože si nikdo z rozumných lidí válku nepřeje a protože je při současné míře globalizace světa a lidských společností skutečná a celosvětová válka dokonce velmi málo pravděpodobná, budou se uvedené jevy, ať už v podobě domluvených bojů mladých lidí, nebo eskalovaného násilí v ulicích velkých měst, vyprovokovaných triviálními událostmi, objevovat stále častěji. A nic se s tím nedá dělat. Současná výchova v rodinách se obvykle míjí účinkem a školy bohužel postupně ztrácejí, podle mého názoru, své výchovné poslání a vlastní výchovní pracovníci neodvratně pozbývají zbytky své autority. Obávám se, že počty těch mladých lidí, kteří potřebují ke svému životu krvavou rvačku s jinými mladými lidmi, budou v této společnosti dál a dál narůstat.

Budeme si zkrátka muset zvyknout na to, že tyto jevy jsou součástí naší reality a patrně se také zamýšlet mnohem intenzivněji nad tím, jak a jakými prostředky budeme v budoucnu aktivně bránit svůj vlastní život, životy a zdraví své rodiny a svůj majetek. Před lidmi, kteří si zvykli řešit své potřeby agresí. Před lidmi, jako byli ti, kteří se nedávno střetli na poli za Čimickým hájem.

Na počátku třetího milénia to není příliš potěšující perspektiva.