Pes jako rukojmí? Legalizace vydírání.

Pokud tento bezzubý a impotentní stát přesouvá obranu soukromého majetku ze svých rachitických beder na jednotlivé občany, budu tohoto práva využívat také. Svého psa jsem připraven bránit se zbraní v ruce.  

Pes skutečně může způsobit škodu. Tato škoda se má určitým způsobem vyčíslit a následně požadovat, případně vymáhat její úhradu. Mne osobně by nikdy nenapadlo, že bych škodu, kterou by způsobil můj pes, někomu neuhradil. Věřím ale, že jsou takoví lidé. Mám však pocit, že v případě neochoty uhradit škodu, nebo naopak v případě možných přehnaných nároků ze strany poškozeného, je tady soud, aby o této věci rozhodl. Soud je v civilizovaném světě jedním z pilířů státu a jestliže tento stát, prostřednictvím svých orgánů, chránit právo nemůže, nebo nechce, pak je patrně opravdu na místě, aby ochranu svých práv, majetku a rodin, vzali do rukou samotní občané. Uvedený návrh nového občanského zákoníku, podle kterého lze vzít (mimo jiné „věci“) i psa „jako rukojmího“ do doby, než k úhradě požadované (nikoli tedy objektivně zjištěné) částky dojde, k tomu jen a jen navádí a pokud se realizuje, pak bezpochyby nezůstane jen u těch pejsků. Opravdu mi to připadá jako návod k vydírání. Musím konstatovat, že se tato společnost ve svém vývoji dostala daleko.

Zdůvodnění Františka Korbela, náměstka ministra spravedlnosti, že „vymáhání úhrady škody u soudu je obtížné a zdlouhavé“ vnímám od vysokého státního úředníka, odpovídajícího za výkon spravedlnosti v tomto státě, jako naprosto nehoráznou výmluvu a výsměch. Pokud to tak je, bude asi potřeba cosi změnit v našem soudnictví a nikoli přesouvat výkon práva na samotné občany tak, jak tomu bylo na americkém západě v devatenáctém století. Ti lidé ale tehdy žádnému státu daně neplatili, zbraně a náboje na svoji obranu si pořídili z vlastní kapsy. My ty daně platíme. Kde je tedy chyba? V občanech, že nedostatečně brání svá práva, nebo na straně nefunkčního státu? Tento zcestný úmysl takzvaně „posílit práva poškozeného“ navíc dává řadu možností legalizovat kupříkladu krádeže aut (když půjde do tuhého, stačí uvést, že se auto rozjelo, způsobilo škodu a bylo „vzato jako rukojmí“), nebo legalizovat vydírání bohatých lidí prostřednictvím únosu psa s poukazem na to, že způsobil škodu a pak požadovat peníze a peníze, do nekonečna.

Nedovedu si představit, že někdo někomu odebere „jako rukojmího“ rotvajlera, německou dogu, pitbula, nebo německého ovčáka. Pokud bych takového psa měl, dal bych mu v oné situaci okamžitě povel k obraně. Jistě by to stačilo. Dovedu si ale představit, jak někdo staré babičce násilím odebere čtyřkilového pejska, jenom proto, že se mu otřel o kalhoty. Současně si umím představit, jak si pro toho psa dojde někdo z rodiny s brokovnicí v ruce. Udělal bych to také. No a protože sám mám, coby svojí velikou lásku, fenku teriéra, navíc neuvěřitelně hodnou, která má nesmírně ráda všechny lidi na světě a nedokázala by se sama bránit, jsem ochoten a připraven ji bránit sám. Se vší rozhodností. Takže upřímně a na rovinu. Pokud tento legislativní paskvil projde, oživím si své střelecké dovednosti a budu se psem chodit ozbrojen. A nebe buď milostivo tomu, kdo by mi tu fenku chtěl vzít. Je mi jasné, že řada čtenářů se mnou nebude souhlasit. Každý nechť činí, jak uzná za vhodné. Jsme přece v právním státě.

Právě tak si neumím představit, jak si člověk, který při povodních, či v jiné situaci, dokázal pro svého psa bez zaváhání nasadit vlastní život, nechá někým psa odebrat, aniž by za něj bojoval. Dojde zcela jistě k dost velkým a tragickým malérům. Kdo je pak bude řešit? No přece ten soud. „Obtížně a zdlouhavě“, jak podotkl pan náměstek. Skutečně chtěl ministr Pospíšil právě tohle?

Svého psa pokládám, pane doktore Pospíšile, za člena své rodiny a dovoluji si vás ujistit, že členy své rodiny budu bránit, dokud budu stát na nohou. Za všech okolností a bez ohledu na následky. Pokud bych to neudělal, styděl bych se sám za zebe.