Je dnešní Rusko reálnou hrozbou?

Otázka, která je často kladená v souvislosti s více méně proruským postojem českého prezidenta. Otázka těžká a ještě těžší odpověď.

Řada zjednodušujících pohledů na současné Rusko, řada idealizací, nebo naopak démonizací této velké země, to vše hodnocení potenciálního nebezpečí z východu zkresluje a bagatelizuje. Jak tedy na tuto otázku odpovědět?

Nejprve pár faktů. Ruská federace je svojí rozlohou 17 075 400 km2 největší zemí na světě. Se svým počtem 141,9 milionů obyvatel je devátou nejlidnatější zemí. Má největší rozsah přírodních zdrojů a je energeticky soběstačným státem. Přes svůj mnohonárodnostní charakter má výraznou převahu občanů jedné národnosti (80 % tvoří Rusové) a relativní jazykovou jednotu. Má osmou nejvýkonnější ekonomiku na světě. Na druhé straně stojí ale fakt, že 40-65 % hospodářství kontroluje organizovaný zločin. Dá se tedy říci, že v ruském hospodářství se prakticky neděje nic, s čím by organizovaný zločin předem nesouhlasil. Tak velký vliv zločineckých struktur v rámci jednoho státu nemá v dějinách obdoby. 

Vedle toho je ruská současnost charakterizována i tím, že od začátku ekonomické krize přišlo v Rusku o práci cca 3,5 miliónu lidí a do konce letošního roku se čeká zvýšení na dvojnásobek. Znamená to, že do konce roku 2009 vznikne v Rusku sedmimiliónová ( a v roce 2010 možná dokonce čtrnáctimiliónová) armáda totálně naštvaných lidí, kteří budou velmi silně náchylní ke glorifikaci postavení bývalého Sovětského svazu ve světovém měřítku i životních podmínek v bývalém režimu. Neustále se tak bude rozšiřovat okruh lidí, u kterých se bude velmi rychle měnit hodnotová orientace, oslabovat vazba na osobní majetek, radikalizovat vztah k cizincům a zásadně měnit podoba a vize své vlastní budoucnosti a budoucnosti světa. Bude stoupat počet lidí, kteří budou rádi a se zaujetím naslouchat projevům o nutnosti návratu bývalé slávy a moci Ruska.  

Dlouhodobě se v těchto souvislostech objevují naprosto mylné názory, že moderní a náležitě sofistikovaná bojová technika tak, jak ji můžeme vidět v armádách Aliance, je sama o sobě zárukou úspěchu v případném konfliktu. Naproti tomu ruská výzbroj je prezentována jako zastaralá, nefunkční a v mnoha směrech i primitivní (podle agentury Reuters cca 1/3 současných bojových letadel ruské armády není schopná vzletu, natož pak boje,  na používané tanky chybí náhradní díly, armádní sklady jsou rozkradené atd. ). Zkušenosti z rozsáhlých bojových akcí v Iráku a Afghánistánu ale ukazují, že americké zbraňové systémy, dokonalá a náležitě drahá výstroj amerických vojáků, jejich velmi kvalitní vyhledávací a komunikační technika, mají v kalašnikovech (často opravovaných na koleně a se součástkami, vyrobenými ve vesnických kovárnách) a v kulometech z druhé světové, používaných Talibanem, více než dostatečnou konkurenci.  Navíc jsem přesvědčen, že Rusko oproti Americe má stále ještě kvalitnější a výkonnější zpravodajské služby a disponuje, tak jako v minulosti, fundovanými týmy analytiků, jejichž pracoviště sice nepřipomínají sci-fi filmy, ve kterých ale sedí rozumní lidé, kteří jsou na rozdíl od jiných schopni dávat získané informace do souvislostí a formulovat seriózní a reálné výstupy. 

Mimo to hlavní zbraň ruské armády pro případný třetí světový konflikt, kterou je jaderný potenciál, je více než srovnatelný s jaderným potenciálem aliančních armád. Rusko dnes disponuje arsenálem 13 000 jaderných hlavic, z toho 2 790 připadá na strategické jaderné hlavice. To je dokonce více, než činí srovnatelná jaderná výzbroj USA. A tak možná jedinou zárukou, že (patrně) k nějakým fatálním rozhodnutím v dohledné době nedojde, jsou ony zločinecké struktury, ovládající majoritní balík ruského hospodářství. Těm totiž nejde ani o slávu, ani o pošetilé naplnění kariéry udatného bojovníka, ani o nadvládu nad nějakým vzdáleným, z hlediska kšeftu nezajímavým územím, ale jen a jen o peníze. A tak se stávají peníze onou pojistkou, která je plně funkční a účinná. Zatím. Co bude, až se tato pojistka ztenčí na minimum a přestane fungovat? Patrně přijde ona biblická apokalypsa. A těch sedm jezdců nepřijede ani z Iránu, ani ze Severní Koreje, ani z Marsu, ale z vlasti Tolstého, Puškina, Dostojevského a Čajkovského.  Každá krizová situace má svůj čas a svoje zdroje. Je na místě položit si otázku, zda právě změnou ve vedení Bílého domu, v nástupu táborového řečníka, vizionáře a mesiáše Baracka Obamy, ta správná a příznivá situace nenastala. Reagovat na potenciální hrozbu vstřícností a ústupky se Evropě ani Spojeným státům v minulosti nikdy nevyplatilo a není důvod, aby se to vyplatilo dnes. 

Nejsem natolik pošetilý, abych se domníval, že se zítra či pozítří dá ruská armáda na pochod směrem na západ a začne obsazovat Evropu. Nemyslím si to. Přesto si ale dokážu docela dobře představit, že v současném Rusku je celá řada vysokých důstojníků i politiků, kteří by si to za určitých okolností přáli. Vojáci proto, aby si, než odejdou do slovanské Valhaly, splnili svůj sen o naplnění své kariéry ve skutečném, globálním konfliktu a politici proto, že jsou politici a politik nezaváhá využít pro své zviditelnění a získání výhodnější pozice jakýkoli prostředek.  Navíc se čím dál tím víc ukazuje, že jsou i mnohem účinnější formy vedení války, než je střelba na živý cíl a obsazování území vojskem. V určité, dobře naplánované situaci třeba stačí otočit ventilem dálkového plynovodu. Nebo postupně skoupit klíčové průmyslové podniky v jednotlivých regionech cílového území. Nebo začít účinným a promyšleným způsobem podporovat jednu z politických stran, bojujících v cílové zemi o místo na politickém výsluní. Nebo se vloudit do přízně některého z ješitných a nesoudných vrcholových politiků. A pak realizovat svoje plány a dosáhnout své cíle.  Takový způsob vedení boje v moderní válce by, myslím, mohl vyhovovat i těm citovaným vlivným zločineckým kruhům. Znamenal by vysoký zisk při vynaložení relativně nízkých nákladů.

Myslím, že by evropská i světová veřejnost neměla Rusko podceňovat a že by se neměla nechat uchlácholit tím, že v čele tohoto gigantu již nestojí směšné figurky přestárlých a roztřesených funkcionářů, ale moderně vyhlížející manažeři. Ruská duše i ruský smysl pro imperiální cítění jsou stále stejné. Nechci se v žádném případě stavět do role nadutce, který si osobuje právo odsuzovat jiný národ a podsouvat mu nějaké nekalé úmysly. Jenomže každé globální nebezpečí je nutné intenzivně vnímat a počítat s ním. Je to zcela přirozený projev pudu sebezáchovy. 

A pokud se mám vrátit k původní otázce, zda Rusko představuje reálnou hrozbu. Ano, Rusko dnes představuje reálnou hrozbu.