Zveřejňování uniklých dokumentů, aneb aplaus na cestě do pekel

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Těmi je obhajováno a zdůvodňováno i zveřejňování dokumentů uniklých z různých kauz. Dle mého soudu lze však v těchto případech o dobrých úmyslech oprávněně pochybovat.

Naposledy vzbudily pozornost úniky dokumentů v kauzách pana Babiše. Osobně nepochybuji o tom, že je ve střetu zájmů, a že převedení Agrofertu do svěřenských fondů je jen fíkovým listem majícím tuto skutečnost zakrýt. Stejně jako si myslím, že založení malé firmy pro čerpání dotace na Čapí hnízdo byla „účelovka“. Co mne ovšem znepokojuje, je fakt, že v obou těchto případech unikly na veřejnost dokumenty, které měly zůstat minimálně do jejich dořešení nekompetentním očím skryty. Dle mého soudu jde o velmi nebezpečný fenomén s potenciálně dalekosáhlými důsledky. Takovými, že nějaké stovky miliónů lítající v kauzách pana Babiše jsou proti tomu úplný houby.

V případě auditu o jeho střetu zájmů jde o únik poměrně čerstvý, a tak jej mají všichni ještě v živé paměti. Do Česka doputovala z Bruselu auditní zpráva označená jako důvěrná. To znamená, že by se rozhodně neměla jen tak dostat na světlo Boží. Přesto to netrvalo tak dlouho a zveřejnil ji týdeník Respekt (zde) a zpravodajský web Deník N (zde). Část veřejnosti tomu zatleskala, ale dle mého soudu není k aplausu žádný důvod. Problém totiž je, že vzhledem k důvěrnému charakteru zprávy (zde), není nikdo schopen ověřit, zda je dokument opravdu autentický. Ten, který skutečně z Bruselu dorazil, totiž nikdo zveřejnit nesmí. Ani vláda, ani Evropská komise. Což nepochybně iniciátor úniku a následné publikace moc dobře ví a počítá nejspíš také s tím, že tento stav potrvá ještě minimálně několik měsíců.

Je tak zřejmé, že má v tuto chvíli ideální možnost nerušeně prezentovat veřejnosti závěry auditu tak, jak to vyhovuje jeho záměrům. Vzhledem k tomu, že uniklý dokument zveřejnily portály vůči panu Babišovi kritické, tak to na nějaké šanování nevypadá. Na jeho skalní podporovatele to nejspíš nebude mít vliv. Ale zapřisáhlé odpůrce je třeba soustavně udržovat v aktivitě. Zatím totiž jejich protesty žádný zásadní výsledek nepřinesly, takže je nutné jejich odhodlání nadále chodit po náměstích soustavně udržovat. A nezapomínat ani na ty vlažné, u kterých je třeba jejich „protibabišovské“ naladění také neustále přiživovat. Pak tu máme ještě ty neutrální a nerozhodnuté. I na ty je třeba průběžně působit. Kdo ví, jaký střípek informace jim uvízne v paměti a vyplave na povrch ve chvíli, kdy půjdou k volebním urnám.  

Nicméně se ohledně podezření na neautentičnost zveřejněné auditní zprávy pohybujeme stále jen v rovině spekulací. Byť podpořených třeba tím, že do médií „uniklý“ dokument neobsahuje na rozdíl od toho oficiálního přílohy. To ovšem neplatí pro druhou kauzu pana Babiše, ve které k úniku došlo. Konkrétně zprávy OLAF týkající se Čapího hnízda. Tentokrát je totiž možno nepravost zveřejněného pokoutně získaného dokumentu prokázat.

Publikoval ho v redakčním překladu portál Aktuálně.cz (zde). Což byl dle mého soudu hodně nerozvážný počin, protože vyšetřování možného dotačního podvodu nebylo v té době ještě ani zdaleka uzavřeno. A tak mohlo klidně dojít ke znehodnocení některých důkazů, nebo ovlivnění výslechů svědků. Když toto nebezpečí pominulo, nakázal zveřejnění zprávy soud a na veřejnost se tak dostala i její oficiální verze (zde). Vzhledem k tomu, že její obsah, byl v té době už známý (byť jen v podobě publikované na Aktuálně.cz), tak tomu nikdo nevěnoval příliš pozornost. Což byla škoda.

Když totiž porovnáme první stranu oficiální verze zaslané OLAFem a té „uniklé“ zveřejněné Aktuálně.cz (právě jen tuto jednu stranu na jejich webu totiž nalezneme), narazíme hned na několik odlišností. Že jsou na té „ilegální“ skrytá jména vyšetřovatelů, je drobnost. Stejně jako to, že je na ní z čísla případu viditelná jen část. Ve zveřejněném překladu však tyto údaje jsou, takže není jasný smysl tohoto opatření. Zřejmě šlo jen o přemrštěnou opatrnost někoho, kdo se na úniku zprávy podílel. 

Tyto maličkosti však rozhodně nemohou být důvodem pro zpochybnění pravosti „uniklého“ dokumentu. Tím je až v něm chybějící vodoznak s kódem „100253700“. Sice to není důkaz, že někdo manipulovat i s obsahem „ilegální“ verze zprávy, ale její autentičnost tím nesporně dostává na frak. A dá se z toho vyvodit ještě jedna důležitá informace. Ukazuje to totiž na to, že původce úniku zprávy měl přístup přímo k její zdrojové, a tedy i editovatelné podobě (vytvořené nejspíš ve Wordu). A k té se nemohl dle mého soudu dostat jinak než přímo v OLAFu. To není dobré vysvědčení pro někoho, kdo má odhalovat nepravosti. V lepším případě to znamená, že tam moc nedbají na zásady bezpečnosti při uchovávání informací. A v horším... Člověk nechce ani pomyslet...  

Ale zpět k autentičnosti „ilegální“ verze zprávy. Je sice prokazatelné, že bylo možné manipulovat s jejím obsahem, ale to ještě neznamená, že se tak také stalo. Obsah obou verzí porovnat nemůžeme, protože portál Aktuálně.cz tu svoji nezveřejnil. Jen její redakční překlad. A to může být další zdroj zkreslení. Kdo má zkušenost s překlady z cizích jazyků, totiž jistě potvrdí, jak lehce lze vyznění výsledného textu posunout vhodnou volbou českého výraziva. 

Nevíme nakolik se jedno, či druhé podepsalo na velmi „hlasité“ interpretaci zprávy OLAF ve smyslu „jde o prokázaný podvod“ (zde), kterou se odpůrce pana Babiše podařilo aktivizovat a dostat na náměstí. Ale pochybnosti tu jsou. Obzvláště když se ukázalo, že takový výklad jejích závěrů je nesprávný. Což potvrdil svým rozhodnutím pan státní zástupce Šaroch a poté při přezkumu i pan vrchní státní zástupce Zeman. Oba totiž došli k tomu, že na základě zprávy OLAF panu Babišovi podvod prokázat nelze. Ten první se rozhodl po tomto zjištění trestní stíhání zastavit, ten druhý přikázal pátrat dál. Otázkou je, zda toto diametrálně rozdílné chápání jejích závěrů lze přičíst jen tomu, že odpůrci pana Babiše v textu chtěli vidět to, co v něm nebylo, případně to, co jim někdo řekl, že tam mají vidět. Nebo zda bylo důvodem to, že oba státní zástupci vycházeli z jiného dokumentu, než byl ten „uniklý“, respektive z jeho úředního, a nikoliv redakčního překladu. Osobně si myslím, že to mohlo být od každého kousek.

Případy pana Babiše samozřejmě nejsou jediné, u kterých k nějakému úniku dokumentů došlo. A nejde zdaleka jen o českou specialitu. Vzpomeňme třeba jen na Wikileaks, nebo Panama Papers. To jsou sice velké kauzy s celosvětovým dopadem, ale mají s těmi tuzemskými řadu věcí společných – vedle problematické autenticity a nejistoty, zda někdo nemanipuloval s obsahem uniklých dokumentů, je to především anonymita většiny z těch, co za tím vším stojí a neurčitost odpovědi na otázku, co všechno tím vlastně sledují. Ale pro srandu králíků to určitě nedělají, takže to může být secsakra drahej špás... 

Lidé, kteří uniklé dokumenty a různé prapodivně získané informace zveřejňují a ti, kteří jejich konání obhajují, často argumentují tím, že to dělají ve veřejném zájmu. Dle mého soudu je to zásadní omyl. Veřejným zájmem je totiž vyšetření příslušných kauz a potrestání případných viníků. A tak pokud se prokáže, že pan Babiš se opravdu dotační podvod spáchal, ať dostane pořádný flastr a jde bručet. Zveřejňování pokoutně získaných dokumentů k tomu ovšem nepřispívá. Děje se to totiž v první řadě v zájmu toho, kdo za těmito úniky stojí. A společnost, která se tím nechává ovlivňovat a neřkuli tomu ještě tleská, je na přímé cestě do pekel...