Slečna Greta napomáhá zchudnutí chudých

Jak se postupně uvolňují omezující opatření vyhlášená v souvislosti s koronavirovou pandemií, tak se také vracejí do středu zájmu témata, která byla touto zákeřnou mrškou na nějaký čas zastíněna. Říká se tomu návrat k „normálu“.

Podle mne však není toto označení úplně adekvátní. Nebo je snad možno považovat za „normální“ situace, kdy se řeší problémy 56 pohlaví, podporuje se mísení lidí různých kulturních, náboženských a společenských zvyklostí v očekávání, že si všichni padnou samým štěstím kolem krku a klimatičtí radikálové hledají cesty jak „poručit větru a dešti“ ve víře, že se tím zabrání globální změně klimatu?

Právě s tím posledním tématem je neoddělitelně spojena švédská dříve školačka, dnes aktivistka Greta Thunbergová. I ta se po několikatýdenní odmlce světu připomněla. Předtím o ní bylo naposledy slyšet koncem března, když seznámila veřejnost s tím, že si sebediagnostikovala koronavirus, přičemž stejným způsobem o něco později zjistila, že už ho nemá (zde). Čímž naznačila, že se vedle klimatu vyzná i v medicíně. Multidisciplinárnost není ostatně mezi „celebritami“ zase až tak výjimečná. Stejně jako věnování se humanitárním aktivitám. A tak slečna Greta darovala 100 000 dolarů, které předtím získala od neziskové organizace Human Act, na ochranu dětí před nákazou a následným pádem do extrémní chudoby (zde). V jejím případě působí ovšem tento krok poněkud rozpačitě. Její klimatické aktivity, kterými chce spasit lidstvo před usmažením v důsledku nárůstu teploty na naší planetě, totiž děti do extrémní bídy naopak posílají. Pojďme si vysvětlit čím.

Pro tento účel připusťme, že mají pravdu zastánci teorie o antropogenní příčině změn klimatu, podle kterých je jejich viníkem člověk. A tedy pokud jsou jím způsobené, lze je změnou jeho chování také zvrátit. A připusťme, že by opravdu bylo tím řešením dosažení tzv. „uhlíkové neutrality“. Aby to však opravdu zafungovalo, musí být splněny minimálně dvě podmínky. Jednak je třeba investovat astronomické prostředky (které ještě nikdo ani nespočítal) do kompletního přebudování veškeré světové infrastruktury, energetiky, dopravy, průmyslu, zemědělství a dalších odvětví. A jednak nemůže být tato změna provedena jen ve vybraných zemích (které na to mají), ale musí jít o transformaci globální. Jinak by to totiž dopadlo stejně, jako když v Kocourkově zaváděla obecní rada jízdu vlevo: „Dává se na vědomost, že od nového roku se začne jezdit vlevo. A aby se to vyzkoušelo, tak od příštího pondělí začnou jezdit vlevo sanitky“.

Což o to, v bohatých zemích by se snad určité „oduhlíkování“ realizovat i dalo. Je sice spojené se snížením životní úrovně, ale nejspíš bychom nějaké to omezení přežili. Jenom bychom u toho asi dost brblali. A nejspíš víc než před pár měsíci. V důsledku útlumu ekonomiky souvisejícím se snahou zabránit šíření koronaviru jsme si totiž vlastně takovou „uhlíkovou neutralitu“ na vlastní kůži nanečisto vyzkoušeli. Emise CO2 sice poklesly (zde), ale zároveň došlo na řadu omezení běžného života. A lidé najednou viděli, že to není nic moc. Pravda, při skutečné „uhlíkové neutralitě“ by šlo nepochybně o uskrovnění jiného typu, ale zato trvalé. Tedy bez perspektivy, že se život po čase zase vrátí do starých kolejí. Což nadšení veřejnosti jít cestou „uhlíkové neutrality“ moc nepřidává...

Nicméně ve vyspělém světě by znamenala jen omezení a zhoršení životní úrovně. Ovšem v zemích, které jsou na tom ekonomicky hůře, by to byla hotová katastrofa. On je totiž velký rozdíl uskromnit se tím, že si člověk dá ke svíčkové místo čtyř knedlíků jen tři, a tím, když si místo jednoho nedá žádný. Jinak řečeno v rozvojovém světě není pro snižování životní úrovně prostor. Ovšem pokud se „uhlíková neutralita“ skutečně prosadí, nelze se tomuto scénáři vyhnout. 

Vyspělé země by totiž ve snaze omezit klima zatěžující dopravu zboží z jednoho konce světa (kde se levně vyrobí), na jeho druhý konec (kde se draze prodá), přesouvaly výrobu z chudších zemí zpět blíže ke spotřebitelům. Což nemůže znamenat nic jiného než to, že v místech, kde se doposud produkovalo, by celá řada lidí přišla o práci, která je často jediným zdrojem jejich obživy. Obdobnou ránu by v těchto zemích dostalo i zemědělství, protože snížená poptávka ze strany vyspělejších států by omezila export potravinářských surovin a produktů. A o živobytí by úsilí o „uhlíkovou neutralitu“ připravilo i ty, kteří žijí z turistického ruchu. Došlo by totiž k omezení cestování. Takže by se sice snížily emise CO2, ovšem cenou za to by bylo to, že obrovské množství lidí by upadlo do ještě větší chudoby, než ve které jsou dnes. To je vážně plán za všechny prachy...

Řešením bídy v chudších zemích tak rozhodně není posílání peněz na humanitární konta, ale snaha neházet tamním lidem klacky pod nohy, nebrat jim obživu, ale naopak jim umožnit si na chleba vydělat. Což nemusí být s řešením dopadů klimatických změn v rozporu. Jen to musí dávat smysl a chce to v první řadě opustit komunistické heslo „poručíme větru dešti“. Přístup zelených aktivistů totiž ze všeho nejvíc připomíná konání někoho, kdo byl na procházce překvapen deštěm a místo, aby se situaci přizpůsobil a buď se před ním schoval, vzal si pláštěnku, nebo alespoň přidal do kroku, tak se ho pokouší zastavit.  

Podobně jako ten déšť jsou však dle mého soudu lidmi nezastavitelné i klimatické změny, a tak je na čase podívat se na problém pragmaticky. Zapomeňme tedy na megalomanskou „uhlíkovou neutralitu“ a přemýšlejme raději o tom, jak se situaci přizpůsobit. Tedy třeba jak zajistit, aby zůstávala voda v krajině, jak uzpůsobit zemědělství, jak zachovat lesy, jak dostat do měst více zeleně a jak ochránit přírodní skvosty.

Tyto aktivity mají tu výhodu, že je lze provádět lokálně a do značné míry i nezávisle na rozhodnutí lidí v jiné zemi, jak se se změnami klimatu budou chtít vypořádat oni (i když určitá koordinace a spolupráce může věci jen prospět). A je jedno, zda jde o zemi vyspělou, nebo chudší. Lidem žijícím v těch druhých tím nebereme jejich stávající obživu. Nehledě na to, že pokud nebudou bohatší státy investovat astronomické prostředky do velikášských projektů „boje s klimatem“, budou mít možnost pomoci těm chudším s mnohem levnějšími projekty „přizpůsobení se“ i investičně. Jejich realizace tak přinese tamním lidem další možnosti výdělku. Navíc lze touto cestou dosáhnout poměrně rychlého efektu. Třeba i v řádu let. Což je dost podstatný rozdíl oproti „uhlíkové neutralitě“, u které je třeba čekat na výsledky celá desetiletí. A pak třeba zjistit, že to nefunguje...

„Boj s klimatem“ je dle mého soudu zkrátka drahá cesta s nejistým efektem odsuzující chudší země do ještě větší chudoby. A slečna Greta? Ve světle toho, jak aktivně se v tomto boji angažuje, působí její posílání peněz na boj proti chudobě tamních dětí poněkud pokrytecky...