Salámovou metodou k federalizaci EU

Víte, co to je „salámová metoda“? Je to strategie, při které se dosahuje stanoveného cíle postupnými a relativně nenápadnými kroky. Přičemž lze „krájením koleček salámu“ dospět třeba i k federalizace EU.

Že je větší integrace EU snem celé řady našich i evropských politiků, není žádným tajemstvím. Naznačuje to i volání po úpravě unijních smluv od šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Konkrétně by mělo jít o změny ve způsobu hlasování v otázkách týkajících se obrany a zdravotnictví, kdy by už na základě požadavku na „zjednodušení a zrychlení rozhodování“ neměla napříště platit podmínka jednomyslnosti, ale rozhodovalo by se většinově (zde). Dále by se měl změnit i systém evropských voleb, kde by existovala vedle národních kandidátek i jedna „genderově vyvážená“ (sic!) celounijní (zde). 

Tomuto návrhu nepřekvapivě zatleskal francouzský prezident Emanuel Macron. Jeho země společně s Německem by tak totiž EU v podstatě ovládly, protože by dokázaly prosadit svou i v oblastech, kde se jim to doposud kvůli podmínce jednomyslnosti nedařilo. A stejně pochopitelný je i zdrženlivý postoj zemí, které by tak svůj vliv na fungování sedmadvacítky naopak ztratily. Ty sestavily otevřený dopis, ve kterém před unáhleným přijímáním podobných změn varují. Vládu Petra Fialy ctí, že naše země patří mezi jeho signatáře.

A proč jsou vlastně změny způsobu hlasování od jednomyslného k většinovému a vytváření celounijních volebních kandidátek kroky k federalizaci? Oslabují pravomoc a postavení členských států a byť neznamenají posun zásadní, jsou oním příznačným „vstrčením dvou prstíčků do světničky“. Po nich by pak následovaly další znamenající postupný přesun kompetencí do Bruselu ve jménu ještě výraznějšího „zjednodušení a zrychlení rozhodování“ (přičemž nejefektivnější model rozhodování a řízení má diktatura), až by jich bylo tolik, že by dříve či později přišel někdo s myšlenkou na vytvoření „evropské federální vlády“. Zlatým hřebem by pak bylo ustanovení funkce „evropského prezidenta“, protože šéf Evropské komise je přeci jenom „pouhý úředník“ a v čele „Evropské federace“ by měl stát někdo, kdo má mandát politický.

Cesta k federalizaci EU je však naštěstí ještě dlouhá. Proto volí evropská vrchnost jiné formy, jak už nyní svůj vliv na členské státy posílit a jak v nich prosazovat svoji vůli. A to i v oblastech, ve kterých v současnosti žádné formální kompetence nemá. Jako je třeba vzdělávání.

Výsledkem je pak Zpráva o provádění opatření v oblasti vzdělávání, kterou přijal Evropský parlament počátkem dubna. Kromě obecných proklamací o důležitosti vzdělávání obsahuje i partie, ve kterých se hovoří o výchově k „evropskému občanství“. Ta by měla začít už ve školkách a neměl by ji zajišťovat jen tak někdo, ale tzv. „euroučitelé“ (sic!), kteří prošli speciální přípravou. Jedním z často omílaných výrazů dokumentu je pak pojem „udržitelnost“ a to nejen ve smyslu klimatickém, ale i sociálním, společenském, ekonomickém a kdoví jakém ještě. Prostě tak, aby byl dostatečně gumový a požadavkem na dosažení „udržitelnosti“ se dalo přebít prakticky cokoliv.

V těch z nás, kteří chodili do školy ještě za minulého režimu, to celé vyvolává nepříjemné asociace s tehdejší výukou „Občanky“. Jen jsme tenkrát nebyli vychováváni k „evropskému občanství“, ale ve jménu „socialistické morálky, proletářského internacionalismu a revolučních tradic dělnické třídy, která pod vedením komunistické strany ztratila své okovy“. Teď se budou děti ve jménu „udržitelnosti“ všeho druhu učit o nutnosti přestat zítra jezdit autem, jinak se pozítří uškvaříme, o prospěšnosti sestěhování lidí rozdílných kultur na jedno místo v očekávání, že si padnou kolem krku (a zamlčení, že si po něm naopak půjdou) nebo o tom, že cena zboží má být určována „férovostí“. Tedy tím, zda je, či není jeho výrobce nějak „znevýhodněn“.

Pravda, na nás ten výplach mozků nezanechal žádné zvláštní stopy a tomu, jaké blbosti nám tenkrát tloukli do hlavy, se dnes už jenom smějeme. Poděkujme za to svým rodičům, kteří nám doma opatrně, aby to naše hlavičky pochopily, vysvětlovali, že soudružka učitelka nemusí mít ve všem tak úplně pravdu, ale při zkoušení jí to nemáme říkat, protože si tím ušetříme problémy. Podobný úkol podle mne nyní stojí i před rodiči školáků současných a doma se tak bude mluvit zase jinak než ve škole.

Zmiňovaná zpráva však obsahuje i humorné pasáže. Tedy alespoň na první pohled. Jako je třeba toto ustanovení:

„... vyzývá Komisi, aby zvážila možnost podpory vytvoření památníku Evropské unie v každé obci každého členského státu, který by byl pro občany vizuálním symbolem evropské integrace.“

Pokud má někdo po přečtení tohoto bodu pocit, že zpráva musela být schvalována na apríla, nebo že europoslanci nemohli být při hlasování v nejlepší duševní formě, tak se mýlí. I když si jsem jistá vlastně jen tím prvním. To druhé totiž posoudit neumím, neboť nemám schopnosti paní Džamily Stehlíkové diagnostikovat psychické poruchy na dálku.

Nápad s výstavbou památníků EU je zkrátka myšlen smrtelně vážně. Pravda, u nás v Česku by to nemusel být zase až tak velký problém. Po minulém režimu nám tu zůstala celá řada prostranství, kam dříve chodili lidé povinně uctívat Lenina, Gottwalda nebo jiné komunistické modly, takže se přímo nabízí, aby se tam teď chodili klanět zase. Ale nejsou zdaleka všude. On totiž ani bolševik neměl tu drzost stavět památníky komunismu v každé vesnici.

Evropská vrchnost je v tomto směru nejspíš přeci jen o něco zpupnější. Mám pro ni tedy tento vzkaz:

„Památníky EU jsou zbytečné. Pokud bude EU lidem sloužit a nikoliv naopak, budou ji podporovat i bez nich. A pokud lidem sloužit nebude a bude jim otravovat život, tak to žádné památníky nezachrání...“