Promiň Ukrajino...

Po týdnech předpovědí, že invaze Ruska na Ukrajinu začne co nevidět, k ní skutečně došlo. Ačkoliv neexistuje nic, co by odpovědnost Ruska za tento krok snížilo byť jen o jeden jediný malý kousíček, máslo na hlavě má i „západ“.

Člověk si přitom klade otázku, jak je vůbec možné, že „západ“, který před více než třemi desítkami let vyhrál studenou válku proti protivníkovi neskonale silnějšímu, než je současné Rusko, najednou nepůsobí jako síla, která by dokázala případného agresora od jeho nekalých úmyslů odradit. Dle mého soudu je odpověď jednoduchá. Už to zkrátka není ten „západ“ jako tenkrát.

V té době stáli v jeho čele takové politické persóny jako Margareth Thatcherová, Ronald Reagan či George Bush starší. Tedy lidé, kteří budili oprávněný respekt, a kteří svými činy opakovaně prokazovali, že jejich slova je třeba brát vážně. Byli to právě oni (a nejen oni), kdo má neoddiskutovatelné zásluhy na rozpadu sovětského impéria a vymanění se jeho satelitů z moci Moskvy. A kdo stojí v čele „západu“ dnes? Do Bílého domu posadili Američané člověka, o jehož mentální způsobilosti teď sami pochybují (zde), a aktuální šéfka EU se stihla zesměšnit ještě předtím, než na svůj post nastoupila (zde). Čímž trumfla drtivou většinu ostatních politiků, kteří se obvykle znemožní až v průběhu svého působení ve funkci.

Ani vojenská síla „západu“ a hlavně schopnost ji použít už nepůsobí tak odstrašujícím dojmem jako dříve. Jen si vzpomeňme, jak dokázal před třiceti lety rychle a nekompromisně zareagovat na agresi Saddáma Husajna do Kuvajtu a během krátké doby jej zahnat zpět. A porovnejme si to s fiaskem, které zažily „západní“ armády vloni v Afghánistánu. Nejde ani tak o to, že z něj odešly. Říct Afgháncům, že už je na čase, aby se konečně o sebe starali sami, bylo podle mne v pořádku. Ale je rozdíl mezi poklidným předáním moci následovaným spořádaným odchodem a chaotickým úprkem připomínajícím zdrhání křižáků před husity v bitvě u Domažlic.

Svoji roli hraje pochopitelně i závislost „západu“ na Rusku. Respektive na jeho dodávkách strategických surovin jako je především zemní plyn. A tato závislost se bude ve jménu „zelené transformace“ zvyšovat, protože právě tato surovina má hrát důležitou úlohu v dekarbonizaci výroby elektřiny v zemích EU. 

„Západ“ sice v reakci na vpád Ruska na Ukrajinu hovoří o sankcích, ale ty Moskvu nejspíš moc nezabolí. Například zamezení přístupu na západní finanční trhy vyřeší tamní banky a oligarchové realizací transakcí přes prostředníky. A že by kvůli tomu dostali zaracha i oni? Zlatý voči. Těžko lze totiž věřit tomu, že by někdo udělal dlouhý nos na toho, kdo přes něj protáčí takový prachy, že si je normální smrtelník nedokáže představit ani ve snu.

Hovoří se také o možnosti odpojení Ruska od mezinárodního transakčního systému SWIFT (zde). Pokud by se tak stalo, neznamenalo by to pouze to, že by jeho prostřednictvím nemohlo Rusko platit, ale žádné transakce by nepřitékaly ani na jeho účty. Včetně plateb za plyn a ropu. Logicky by tedy tyto suroviny přestalo i dodávat. Je na to však „západ“ připraven? Znamenalo by to další růst cen energií, další roztáčení inflační spirály, tím pádem i další ránu evropským ekonomikám nadechujících se po koronavirové pandemii a pád dalších vrstev lidí do „energetické chudoby“. Což by je dost možná vyhnalo do ulic. Kdepak, do tohohle dobrodružství se nikdo pouštět nebude…

Prý je také ohroženo spuštění plynovodu NordStream 2. Což by pro „zelenou transformaci“ EU znamenalo obrovskou komplikaci blížící se polibku smrti. Na to však do ní bylo nainvestováno až příliš mnoho úsilí a je až příliš mnoho těch, kteří se těší, jak si na ní namastí kapsu, než aby někdo „zezelenání“ EU jen tak lehce odpískal. V té souvislosti se hovoří také o možné náhradě ruského zemního plynu americkým břidlicovým. To však podle mne není řešení. Jednak není pro jeho přepravu připravena dostatečně kapacitní infrastruktura (zde) a přes noc se postavit nedá. A jednak se ukazuje, že se při jeho těžbě uvolňuje metan v takové koncentraci a s takovými dopady, že emise CO2 jsou proti tomu neškodná banalita (zde). To už je snad ekologičtější i uhelná elektrárna stojící uprostřed Národního parku Šumava. Tudy zkrátka cesta aktuálně nevede a je otázkou, jestli v dohledné době vůbec povede. Takže zatímco se vypouští mediální bubliny o tom, jak bude NordStream 2 zastaven, v zákulisí se dle mého soudu horečně přemýšlí o tom, čím jeho spuštění ospravedlnit. Nejspíš to dopadne nějakým výrokem typu „Záchrana klimatu je nejvyšší prioritou a tomuto cíli je třeba přinášet oběti“. Přičemž se taktně zamlčí, že tou obětí má být Ukrajina.

Vladimír Putin prostě moc dobře ví, že proti sobě nemá politiky, ale jejich karikatury, že akceschopnost NATO už není taková, jako bývala, a že díky vlastnictví kohoutů k plynovým rourám má „západ“ v hrsti. Ten navíc tím, jak propadl v „zelené blouznění“, dělá všechno pro to, aby svoji závislost na jeho zemi ještě zvýšil. 

Rusku je zkrátka jasné, že si může vyskakovat, přičemž kromě rozhořčených výkřiků a razantních prohlášení mu za to v podstatě nic moc nehrozí. A co na to „západ“? Obávám se, že se bude opakovat to, co po ruské anexi Krymu. Tedy přes všechny silácké proklamace nechá nakonec Ukrajinu na holičkách. Což bude nebetyčná ostuda. O to větší, že v ní dříve vzbudil naději, že by snad mohla být jednou součástí NATO, ačkoliv svoji nabídku nemyslel vážně (zde).

Za sebe tak říkám alespoň prosté: „Promiň Ukrajino…“