Pavel Rychetský nám tak trochu zalhal

Pavel Rychetský je kritizován za to, že jako předseda Ústavního soudu podpořil zrušení části volebního zákona, který jako místopředseda vlády před lety prosazoval. Brání se tvrzením, že už tenkrát byl proti. Není to však pravda.

Samotné rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší ty části volebního zákona, v jejichž důsledku neměly hlasy voličů stejnou váhu, bylo podle mne správné. Tedy alespoň z pohledu obsahového. Co se však této instituci moc nepovedlo, je jeho načasování. Volby jsou totiž už za několik měsíců a pohled na naši Poslaneckou sněmovnu rozdělenou na bloky „Babiš“, „antiBabiš“ a „jak se to zrovna hodí“ moc nadějí na vznik kvalitní volební novely nedává.

Politici totiž nejsou schopni najít společnou řeč ani při řešení tak apolitického problému, jako je řádění koronamršky. Že by našli smysluplný kompromis v otázce nastavení nových volebních pravidel, je tak pravděpodobné asi jako to, že Greenpeace začne prosazovat výstavbu uhelné elektrárny na Modravě. Každá ze stran se totiž řídí heslem „spravedlivé je to, co vyhovuje nám“ a nevidí si dál než na špičku nosu (reprezentovanou nejbližším volebním kláním). 

Kromě onoho nešťastného načasování se stal předmětem kritiky i nekonzistentní postoj Pavla Rychetského k volebnímu zákonu při jeho přijímání v roce 2000 a nyní i při rušení jeho sporných částí. Jako tehdejší místopředseda vlády pro legislativu a senátor ho totiž prosazoval, a nyní jako předseda Ústavního soudu naopak hlasoval pro odstranění problematických pasáží.

Pan Rychetský se tomuto nařčení samozřejmě brání. V pořadu Interview ČT24 například prohlásil, že „…už tehdy jsem to, co jsme dneska zrušili kritizoval“ (přibližně v čase 19:35 zde). Obdobně se vyjádřil i v rozhovoru pro Český rozhlas (zde): „Pochybnosti jsem vyslovoval již před dvaceti dvěma lety na půdě Senátu jako senátor.“ Nicméně hned v odpovědí na následnou otázku, kdy dospěl k názoru, že volební pravidla jsou nespravedlivá, popírá sám sebe: „Až na základě toho, jaký dopad měla uzavírací klauzule ve spojení s těmi nestejně velkými obvody v poslední době.“ Pokud vám není jasné, jak mohl pan Rychetský v roce 2000 „vyslovovat pochybnosti“, ke kterým „dospěl až v poslední době“, tak vám nabízím dvě možné odpovědi. Buď umí cestovat v čase, nebo kličkuje a mlží.

Která z nich je tou správnou napovídá pohled do stenozáznamu z jednání Senátu, na kterém byl volební zákon projednáván (zde). Při něm vyjadřovala řada senátorů (například Daniel Kroupa, František Vízek nebo Jaroslav Šula) obdobné výtky, o jaké před dvěma týdny opřel svoje rozhodnutí i Ústavní soud. A co jim na to tenkrát řekl pan Rychetský? Proti kritice senátorů označujících zákon za „útok na demokracii“ se ohradil těmito slovy:

„…Je to opravdu útok na demokracii? Nebudu mluvit tak dlouho, jako někteří kolegové. Pokusím se stručně říci, co si myslím, že je demokracie.1) Demokracie je především vláda většiny.2) Je to vláda na čas, dočasná vláda většiny, tzn., že je povinnost opakovaně dávat možnost znovu vygenerovat tuto většinu.…Kdyby byla pravda většina těch argumentů, které zde zazněly, tak bychom žili ve světě, kde jsou zrůdné nedemokratické systémy, jako je Velká Británie a USA, ale dnes i Francie, která volí také většinovým systémem, protože tam propadá mnohem větší procento hlasů, jak známo.…Volební systém ovšem má především funkci vytvořit prostředek k tomu, aby se generovala většinová politická vůle, protože demokracie je vláda většiny. Většinový systém proto vědomě, a nikdo mu to nevyčítá, ani z teoretiků, ani z politiků, nedodržuje přesný princip zrcadla a proces generace, generování většinové politické vůle svěřuje již voličům do voleb.“

Vyjádřil se také ke kritice přepočtu hlasů podle d'Hondtova systému. Tento princip hájil těmito slovy: „...přecházíme na D‘Hondtův volební systém, kterým se volí v celé Evropě, do Evropského parlamentu ve většině zemí...“. Tedy něco na způsob „když se to dělá v EU, tak to přeci nemůže být špatně“. 

Slova, která pan Rychetský pronesl tenkrát v Senátu, tedy rozhodně zaváděná volební pravidla nezpochybňovala ani nekritizovala. Ale právě naopak obhajovala. Takže pokud nyní tvrdí opak, tak zkrátka neříká pravdu. Což je vzhledem k jeho postavení předsedy Ústavního soudu docela ostudné. Pravda, lžou i politici ve vysokých ústavních funkcích a nedá se rozhodně říct, že by šlo o jev výjimečný. Nicméně si myslím, že na předsedu Ústavního soudu bychom měli klást vyšší nároky. Stojí totiž v čele instituce, jež je onou pověstnou „poslední instancí“ a měla by tedy být symbolem důvěryhodnosti, nestrannosti a spravedlnosti. Aby ji mohla plnit, musí v jejím rámci působit lidé nejen na patřičné odborné úrovni, ale také i s vysokým morálním kreditem. Což platí dvojnásob o člověku, který stojí v jejím čele. Můžeme však o něčem takovém hovořit u někoho, kdo si s pravdomluvnosti zrovna netyká?

Pravda, je tu ještě možnost, že pan Rychetský nelže, ale události před dvěma desítkami let si zkrátka nepamatuje. Jeho morální profil by pak sice nebyl poněkud pokřivený, ale svědčilo by to o jeho značně snížené schopnost vybavovat si důležité informace. Ono je to ale vlastně jedno. Jedno i druhé je totiž podle mého názoru pro výkon tak důležité funkce, jakou je předseda Ústavního soudu, diskvalifikující.