Nouzový stav končí, aneb politici dokázali, že to nedokážou

Odmítnutí prodloužení nouzového stavu parlamentem neznamená jen skokové rozvolnění opatření majících bránit šíření koronamršky, ale také dokazuje, že předvolební kampaň je už v plném proudu. A že bude letos mimořádně nechutná.

Výsledek čtvrtečního hlasování o (ne)prodloužení nouzového stavu znamená především to, že se situace v boji proti řádění koronamršky značně komplikuje. Z nemocnic a sociálních ústavů zmizí vojáci, zdravotníkům přestanou pomáhat hasiči a dojde ke skokovému rozvolnění současných opatření. Nejspíš se otevřou obchody, restaurace a služby, skončí zákaz nočního vycházení a řada dalších omezení, která nám více či méně komplikují život.

Jistě mají pravdu kritici jejich zavedení v tom, že některá z nich byla zbytečná. Osobně se však necítím být natolik kompetentní, abych uměla posoudit, která to byla a proč. Nicméně zkušenosti s tím, jak se vyvíjela epidemiologická situace po jejich předchozím rozvolnění napovídá, že nějaký smysl nepochybně měla. Nyní nastává rozvolnění třetí, které se od těch předchozích liší především v tom, že probíhá skokově a neřízeně. A změnila si i koronamrška. Vedle té „původní“ totiž řádí i její mutace, která je podle všeho mnohem nakažlivější než ta, která nás „oblažovala“ svojí přítomností doposud.

Kritici těchto opatření často poukazovali na to, že na šíření epidemie nemají žádný vliv a že zkrátka nefungují. Opomíjejí přitom skutečnost, že nikdo neví, jak moc by koronamrška řádila, pokud by zavedena nebyla. No tak si to teď budeme moci vyzkoušet. Obávám se, že vývoj je předvídatelný, přičemž otázka nezní, zda dojde ke zhoršení situace, ale jak moc špatné to bude. Nemocných bude zkrátka přibývat, nemocnice se budou plnit a lidé budou víc umírat. Ono totiž nelze očekávat, že když děláme opakovaně to samé (tedy rozvolňujeme), že budeme najednou dostávat jiné výsledky. Nebo jinak řečeno – chybu může udělat každý, ale jen blbec ji opakuje. A pokud to udělá potřetí, tak už je to vážně na Chocholouška…

K současné situaci nepochybně přispělo i rozložení sil v parlamentu a fakt, že už více než tři roky jsou v něm jak vládní, tak i opoziční poslanci pevně zakopáni ve svých pozicích, ze kterých nejsou schopni ustoupit ani o píď. Prokazují tak jediné – že neumí hledat kompromisy. Přitom politika není o ničem jiném a umět najít dohodu v takto závažných otázkách je zkrátka jejich práce. Stejně jako je prací stavaře postavit dům, pekaře upéct chleba nebo krejčího ušít sako. A když nestojí dům za nic, chléb se nedá jíst a sako nesedí, tak je zkrátka nutné najít si jiného stavaře, pekaře nebo krejčího. To samé bychom dle mého soudu měli udělat i s parlamentními politiky. Dokázali totiž, že to nedokážou. Za sebe tak mohu prohlásit, že ačkoliv zatím nevím, komu to na podzim „hodím“, tak v jednom mám jasno – nebude to nikdo ze současné parlamentní sestavy...

Nicméně laxnost vlády, a především Andreje Babiše, s jakou přistoupila k vyjednávání s opozicí o podpoře prodloužení nouzového stavu, a předem avizovaná neochota opozičních politiků jeho pokračování podpořit ve mne vyvolává jedno velmi vážné podezření. Že ani kompromisy hledat nechtěli. Blíží se totiž volby a do kampaně před nimi je zapotřebí sehnat co nejsilnější munici. A vina za růst počtu obětí řádění koronamršky je opravdu silný kalibr. Pan Babiš a ostatní vládní politici budou ukazovat prstem na ty opoziční se slovy: „kvůli vaší politice antibabiš umírají lidé“ a ti budou na oplátku na ty koaliční pokřikovat: „oběti jdou na vrub vaší neschopnosti“. Prostě hnus…

A tak vlastně není pravda, když tvrdím, že „poslanci dokázali, že to nedokážou“. O jedné věci nás totiž přesvědčit dokázali. Že ve jménu volebního úspěchu umí jít i před mrtvoly. A to doslova…