Neutralita Ukrajiny aneb garance nejistoty

Už je to pět týdnů, co Putin napadl zákeřně Ukrajinu a její vojáci se statečně rvou s agresory. A bohužel je to také pět neděl, co sledujeme, jak se „západní“ politici ze všech sil snaží kremelského vládce nenaštvat.

I když ono to vlastně trvá už o něco déle. Ještě před samotným vypuknutím války totiž NATO několikrát Putina ubezpečilo, že se mu na Ukrajině rozhodně do ničeho montovat nebude (zde). Po zahájení ruské agrese pak následovalo ostudné handrkování se ohledně sankcí, které nakonec byly přijaty v souladu se známým úslovím „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Restrikce se totiž vůbec nedotkly dodávek plynu a ze systému SWIFT nebyla vyřazena Gazprombank, přes kterou jsou realizovány s tím související platební transakce (zde). Což nelze podle mne číst jinak, než jako vzkaz: „uděláme vše pro to, abys nám Putine nevypnul plyn“. 

Poté NATO striktně odmítlo požadavek Ukrajiny na vyhlášení bezletové zóny. Udělalo to tak rychle, že snad předstihlo i výhrůžku Ruska, že bude tento krok považovat za válečný akt. Jeho reakce tak byla už v podstatě zbytečná, protože v té době už bylo jasné, že si NATO dá vážně bacha, aby se s ním náhodou neutkalo. 

A vzpomínáte na to, jak Putin začal vyhrožovat jadernými zbraněmi? Reakcí „západu“ (dříve Západu) bylo nemastné neslané prohlášení, že je to „nezodpovědné“ s dovětkem, že „Putinovi nejspíš přeskočilo“. Místo aby v souladu s doktrínou jaderného odstrašování prohlásil, že pokud jaderné zbraně opravdu použije, bude Rusko zničeno. Ne, to není volání po jaderné válce. Ale právě takto princip jaderného odstrašování funguje. Protivník totiž musí být přesvědčen o tom, že použití jaderných zbraní znamená i jeho konec. A že si druhá strana vážně nedělá legraci. Přesně tak to ostatně fungovalo po celou studenou válku, a přestože byly obě její znesvářené strany po zuby ozbrojené, bylo na světě paradoxně možná bezpečněji než dnes. 

Markantně byla vidět snaha Putina za žádnou cenu nenaštvat i v případě cesty našeho premiéra Petra Fialy, jeho polského kolegy Mateusze Morawického a šéfa vlády Slovinska Janeza Janša před dvěma týdny do Kyjeva. Na první pohled šlo o velký risk bez praktického přínosu. Měla však svůj velký symbolický význam. Někdy jsou zkrátka symboly důležitější než racionalita. Všimli jste si však toho ohlušujícího ticha, které v souvislosti s ní zaznívalo z Bruselu? Žádná slova podpory, žádné vyjádření sounáležitosti. Naopak nenápadný vzkaz Moskvě, že s tím EU nemá nic společného (zde). 

Minulý týden pak proběhly velké sleziny členských států NATO a EU (zde). Jejich výsledkem byla vzletná prohlášení o jednotě „západu“ a rázných opatřeních proti Rusku. V otázce účinné pomoci Ukrajině však přinesla jedno velké prázdné NIC. Jak před nimi, tak i v jejich průběhu však bylo zřejmé, že ani s tou jednotou „západu“ to není tak žhavé, jak politici prezentovali. Dost významně se totiž liší postoje postkomunistických zemí a těch, které si historickou zkušenost s rudou totalitou odpustily. Na těch prvních je zřetelný zájem Ukrajině skutečně účinně pomoci, ty druhé si hledí především svého. Když k tomu přidáme ještě zmiňovanou (ne)reakci na cestu tří premiérů do Kyjeva, tak se nelze zbavit pocitu, že postkomunistickým zemím jsou tradiční hodnoty Západu, jako je třeba nesmlouvavost s každým, kdo má chuť na cizí území, mnohem bližší než státům, které leží na západ od nich.

A co na to všechno Ukrajina a její prezident Volodymyr Zelenskyj? Ten sice dokázal vyburcovat Ukrajince k heroickému odporu proti nepříteli, když se však pokouší probudit k něčemu podobnému i „západní“ politiky, tak slyší jen prázdná slova doprovázená zdvořilým potleskem. Pravděpodobně mu tak už došlo, že se účinné pomoci nedočká a že v tom zůstane Ukrajina sama. Nejspíš i proto začal hovořit nahlas o územních ústupcích Rusku týkajících se Donbasu, o diskuzi na téma Krym, o neutralitě Ukrajiny a o tom, že se jeho země vzdá ambicí na vstup do NATO (zde a zde). Ostatně „západní“ politici mu dali několikrát najevo, že ji v alianci stejně nechtějí (zde).

Jednání s Moskvou budou nepochybně hodně složitá a nějakou dobu potrvají. Je zřejmé, že Rusko bude usilovat o zisk celého Donbasu (tedy i mimo území obou separatistických oblastí), uznání anexe Krymu a zisk území při pobřeží Azovského moře, aby mělo s tímto poloostrovem pevninské spojení. A bude se nepochybně řešit i otázka neutrality Ukrajiny a co si pod tímto pojmem vlastně představit. Podle Kyjeva by měl jít o systém bezpečnostních záruk, přičemž jejich garanty by měly být stálí členové Rady bezpečnosti OSN. Tedy USA, Velká Británie, Čína, Francie a Rusko. A pak i další státy, jako například Polsko, Turecko, Izrael nebo Kanada.

Obávám se však, že by to moc nefungovalo. Nic proti bojovému mistrovství Izraelců, vojenské síle Turků a odhodlání Poláků, ale neutralitu musí garantovat někdo, kdo ji je schopen taky prakticky zaručit. A těmi jsou především rozhodující země „západu“ a Rusko. Bez jejich bezpečnostních záruk je totiž celý tento plán fikce nemající cenu ani toho papíru, na kterém by byl sepsán. Ovšem ani tak bych si na spolehlivost a důvěryhodnost takových garancí nevsadila ani zlámanou grešli. Něco podobného tady už totiž jednou bylo. To když v roce 1994 dostala Ukrajina záruky bezpečnosti od USA, Velké Británie a Ruska výměnou za vzdání se jaderných zbraní (tzv. Budapešťské memorandum zde). A dvacet let poté si vzalo Rusko Krym, přičemž USA s Velkou Británií se zmohly jen na prázdné kecy. Tak proč by to teď mělo být jinak?

Obzvláště když opětovně vidíme, že Rusku se nedá věřit ani slovo a „západ“ ničeho jiného, než slov schopen není...