Nepoučitelný ministr Jurečka aneb stejné chyby, stejné známky

Jestli je něco v naší politice skutečný evergreen, je to reforma penzí. Vlády si ji mezi sebou přehazují jako horký brambor, přičemž od 90. let ji vpřed výrazněji neposunula žádná. Ta současná bude nejspíš „úspěšná“ úplně stejně.

Ne, že by se vlády nesnažily problematiku budoucnosti penzijního systému řešit. Ale všechny pokusy byly neúspěšné. Jedním z důvodů bylo podle mne nepochopení, co je jeho největší bolestí, a co tedy má být správným zadáním reformy. Jeho chybná formulace totiž vylučuje možnost nalezení správného řešení.

Současný systém je totiž založený na průběžném financování, kdy ekonomicky aktivní lidé platí důchody těm, co mají své už odpracováno. Funguje to za předpokladu, že je těch prvních dost na to, aby „uživili“ ty druhé. Jedinou a relativně jednoduchou úlohou k řešení je pak nalézt takový princip přerozdělování vybraných peněz, aby byl celý systém pokud možno co nejspravedlivější a umožňoval lidem důstojný život i v seniorském věku. Jenomže u nás počet těch prvních klesá a těch druhých naopak roste. Celý systém se tak stává dlouhodobě neudržitelným. Pak už nestačí zabývat se pouze tím, jak prostředky na penze přerozdělovat, protože hrozí, že časem nebude přerozdělovat co. Základní otázkou reformy je tedy to, jak peníze do systému v dostatečné množství dodávat. Což už je docela tvrdý oříšek. 

Dalším důvodem neúspěchu předchozích reformních pokusů bylo ignorování faktu, že musí jít o záležitost „politicky“ stabilní, a tedy že musí být přijata na základě konsenzu politických stran. Má totiž stanovit, jakým způsobem budou vypláceny penze za desítky let a během té doby tedy nelze jen tak měnit základní „pravidla hry“ podle toho, kdo je zrovna u kormidla. To by totiž taky mohli současní čtyřicátníci a lidé mladší jednou splakat nad vejdělkem. Respektive nad důchodem.

Jak to dopadá, když není reforma konsenzuální, jsme měli ostatně možnost vidět před lety na osudu té, kterou „na sílu“ prosadila vláda Petra Nečase. Pravdou je, že měla jedno velké pozitivum. Řešila totiž správné zadání. Tedy jak do systému peníze na budoucí penze dostat. Měl je zajistit II. pilíř, kam by postupně přitékaly příspěvky jednotlivých účastníků (budoucích penzistů), a kde by se spolu s částí prostředků přesměrovaných do něj z průběžného systému zhodnocovaly. Ponechme teď stranou úvahy, zda bylo zvoleno řešení správné nebo nikoliv. Ono je to totiž stejně jedno, protože tato pozitivní stránka reformy byla smazána tím, že byla přijata bez dohody s tehdejší levicovou opozicí. Ta ostatně začala okamžitě avizovat její zrušení poté, co se dostane k moci.

Což byl jeden ze stěžejních důvodů, proč ve II. pilíři účastníků zrovna dvakrát nepřibývalo. Dalším pak bylo to, že vláda totálně selhala v úsilí prodat reformu veřejnosti. Jako by se smířila s tím, že bude mít pouze jepičí život. A tak bylo její zrušení vládou Bohuslava Sobotky v podstatě už jenom ranou z milosti. Technicky vzato šlo vlastně také o reformu. Ovšem pouze v podobě návratu do „původního stavu“. Takže by jí spíše slušelo označení „dereforma“.

O reformu penzí se pokoušela i vláda Andreje Babiše. Byl to úkol ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové z ČSSD, respektive její „Komise pro spravedlivé důchody“. Poučena tím, jaké dopady má přijetí reformy bez konsenzu s opozicí, pozvala k práci na ní i její zástupce (zde). To však bylo to jediné, co na tomto pokusu stálo za pochvalu. Byl totiž přímo učebnicovým příkladem výše popsaného nepochopení základního problému penzijního systému. Tedy, že nejde o to, jak prostředky v něm přerozdělovat, ale jak jej financovat. Což udělalo z návrhu jeho reformy takový nepodarek, že se za něj nepostavil ani vládní koaliční partner ČSSD, hnutí ANO. A tak to, že vláda Andreje Babiše nakonec žádnou důchodovou reformu nerealizovala, bylo vzhledem ke „kvalitě“ jejího návrhu asi to nejlepší, co nás mohlo potkat.

Za posledních deset let jsme tu tedy měli dva významnější reformní pokusy. První ztroskotal na tom, že vláda k práci na ní nepřizvala zástupce tehdejší opozice, druhý zase neřešil podstatu problému. Člověk by si proto myslel, že se současná vládní sestava z těchto nezdarů poučí a jednak k práci na návrhu reformy opozici tentokrát pozve a jednak bude zadání formulovat tak, aby neignorovalo problematiku financování penzijního systému. Jenže pan ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka je zřejmě nepoučitelný. Do týmu pro přípravu reformy, který před nedávnem ustanovil, totiž zástupce opozice opět nepřizval a za úkol mu zadal vymyslet opět pouze to, jak peníze na penze přerozdělovat, a nikoliv jak je do systému dostat (zde).

Pokud bychom tedy měli jednotlivé vlády za zvládnutí důchodové reformy známkovat, tak ta Petra Nečase zaslouží pětku za způsob jejího prosazení bez spolupráce s opozicí a vládě Andreje Babiše patří stejná známka za špatně stanovené zadání. U současné vlády to zatím vypadá na pětku také, a to hned dvakrát podtrženou. Přičemž každé z těch podtržení je za opakování chyby, které se dopustila některá z vlád předchozích a ze které se kabinet Petra Fialy nepoučil.

Pravda, má ještě přes tři roky na to si známku vylepšit. Zatím ovšem vůbec nic nenaznačuje, že by se mu to mohlo podařit...