Feministky nesnáší úspěšné ženy

Víte, co mají společného Miroslava Němcová a Daniela Kovářová? Jednak jsou obě senátorkami a jednak byly obě označeny za „strážkyně patriarchátu“. Za to první vděčí voličům, za to druhé feministkám.

Co to však znamená být „strážkyně patriarchátu“? Na stránkách magazínu Heroine to vysvětluje paní redaktorka Ilona Kleníková (zde). Jde o označení pro „ženy, které otevřeně braní patriarchální status quo, navzdory tomu, že v něm mají většinu moci a zvýhodnění muži“. Mezi jejich typická vyjádření prý patří, že „za znásilnění si mohou ženy samy“, „je hanba, pokud muž nemá teplou večeři“ a pak také, že „schopná žena se prosadí i bez kvót“. Právě poslední z těchto výroků zaznívá i z úst obou zmiňovaných senátorek (zde a zde), a tak si i ony od feministek vysloužily nálepku „strážkyně patriarchátu“ (zde).

Tady si dovolím malou odbočku. Nelze si nevšimnout jisté nevyváženosti všech tří výroků. Na stejnou úroveň s těmi ujetými (o znásilnění a teplých večeřích) je postaveno i tvrzení které je, byť trochu zjednodušenou, ale přesto naprosto relevantní námitkou v diskuzi o zavedení kvót pro zastoupení žen ve vedeních firem. Tím se paní redaktorka dopouští závažného argumentačního faulu, kterému se říká „nelichotivá asociace“ (zde). Spočívá právě v tom, že argumentační váhu posledního z trojice výroků uměle snižuje tím, že jej staví na roveň dvou jiných tvrzení, která jsou zjevně absurdní a hloupá.

Ale zpět ke „strážkyním patriarchátu“ a oběma senátorkám. Paní redaktorka Kleníková se do nich trefuje také tvrzením, že nebýt feministického hnutí, tak by na svoje vysoké posty nikdy nedosáhly (v čase 0:41 zde). Jinak řečeno bez boje za práva žen volit a být voleny by se nestaly senátorkami. Což je sice pravda, ovšem srovnávat to s tažením za prosazení ženských kvót je míchání hrušek a jablek. V případě prosazení volebního práva totiž šlo o odstranění nerovnosti mezi muži a ženami před zákonem, zatímco ženské kvóty nerovnost naopak uzákoňují.

Pravda, o jejich zavedení ve velkých firmách je už rozhodnuto (zde). Takže se zdá, že jejich obhajoba i kritika je zbytečným plýtváním silami. Jenomže se zatím týkají pouze jedné oblasti a jde tedy o ono příslovečné jezinkovské „strčení dvou prstíčků do světničky“. Po něm však bude dle mého soudu požadavků na zavedení ženských kvót tu i onde jen přibývat. Navíc jejich protlačení legislativně je jedna věc a dosažení toho, aby je lidé přestali považovat za nesmysl a vzali je jako hotovou a neměnnou záležitost, je věc druhá. Obzvláště, když mezi kritiky kvót patří právě i ty, kterým mají údajně pomáhat. Tedy ženy. Pro ty, které jsou schopné a něco umí, jsou totiž neuvěřitelně ponižující. Už totiž nebudou vnímány jako ty, které si svůj post zasloužily díky tomu, že na to mají, ale proto, že nosí (obrazně řečeno) sukně a nikoliv kalhoty.

O „strážkyních patriarchátu“ paní redaktorka Kleníková dále tvrdí, že prý „vidí za každou další ženskou hrdinkou ve filmech či seriálech diktát politické korektnosti“. Myslím, že tento „diktát“ nevidí jen „strážkyně patriarchátu“. Ono totiž to, že „politická korektnost“ filmovou a seriálovou tvorbu výrazně ovlivňuje, nevidí snad jen ten, kdo se na žádné takové dílko z poslední doby nedíval. Jak jí byli autoři postupně svazováni, je ostatně názorně vidět na seriálech, které byly natáčeny dlouhodobě v několika řadách.

Například akční seriál „Protiúder“, který vznikal v letech 2010 – 2020 (zde). Vypráví o tajné špionážní jednotce britské armády, která v každé z natočených řad zatočí s nějakým lumpem toužícím po tom, aby ovládl nebo zničil svět. Hlavními postavami jsou dva agenti, kteří jsou přímo vzorovými akčními hrdiny. Prostě nesmrtelní a nepřemožitelní svalovci, pro které je průstřel břicha škrábnutím. Členkami této jednotky jsou však i ženy. A právě na nich je krásně vidět, jak se v čase snažili tvůrci reagovat na požadavky „politické korektnosti“ a postupně odstraňovali „genderové stereotypy“. A tak zatímco v první řadě tráví agentky veškerý čas na základně, kde poskytují informační a navigační podporu svým mužským kolegům, v dalších řadách se už objevují stále častěji v terénu, přičemž rozdávají darebákům více a více kopanců, úderů pěstí a ustřelí i více jejich hlav. Až za svými mužskými spolubojovníky v těchto „disciplínách“ vůbec nezaostávají. Autoři zkrátka „politicko-korektně“ vybavili agentky místo ženskými zbraněmi těmi automatickými. A ony pro získání informací nelámou lumpům srdce, ale kosti.

Jak to nakonec dopadlo, netuším. Po čtvrté řadě jsem to totiž v zájmu zachování svého duševního zdraví raději vzdala. Ale ať si každý točí filmy a seriály podle svého uvážení. Naštěstí nikdo nikoho nenutí na takové slátaniny koukat. Že se ovšem vrací čas filmových agitek, je podle mne nesporné. Za bolševika byly o Anně proletářce, jeřábnicích, soustružnicích nebo předsedkyních JZD, dnes o akčních hrdinkách rozdávajících kopance nebo o agentce 007 (zde).

Ženy, které na toto blbnutí ve jménu „politické korektnosti“ poukazují, jsou feministkami posměšně označovány za „strážkyně patriarchátu“. Stejně jako ty, které odmítají ženské kvóty a umí se prosadit i bez umetání cestičky pozitivní diskriminací. Je to stejně paradox. Člověk by čekal, že právě jejich jména budou feministky skloňovat ve všech pádech. Jednak jako doklad toho, že ženy zvládnou i náročné pozice ve vedení firem a jednak jako následováníhodný vzor pro ostatní. Jenomže ony toho dosáhly bez pomoci feministek, a navíc mají tu drzost kritizovat jejich „vlajkovou loď“ – ženské kvóty. A tak jsou jimi dehonestovány a vnímány div ne jako zrádkyně.

A s těmi je třeba zatočit…