Dříve vstupovali kariéristé do strany, dnes se stávají „černochy“

Ve společnosti se vždy najdou lidé vyznačující se mimořádnou ochotou naplnit požadavky na „správný kádrový profil“ otevírající jim dveře k profesní nebo politické kariéře. Novinkou ale je, že někteří kvůli tomu mění i svoji rasu.

Za minulého režimu byla vstupenkou pro výkon nějaké odpovědnější funkce nebo žádané profese legitimace KSČ. Pravda, byli i jedinci, kteří se obešli bez ní. Ono totiž bylo občas zapotřebí i někoho, kdo byl na svém místě kvůli svým schopnostem, a ne jen díky členství ve straně. Třeba na operačním sále bylo i tenkrát nutné mít lékaře, který sice nenavštěvuje stranická školení a v otázkách marxismu-leninismu plave, ale zato rozpozná slepé střevo od ledviny. 

Přidělování zajímavých postů na základě stranické legitimace bylo praktikováno nejenom u nás, ale i v dalších zemích, kde vládl totalitní režim. Není však jeho výlučnou doménou. Obdobně to totiž funguje i v demokraciích. V nich je však v nabídce přeci jen méně „teplých fleků“. Takto lze totiž opanovat jen ta místa, na která politici dosáhnou. Navíc na nich člověk často vydrží jen do nejbližších voleb, po kterých je jejich vítězové přeobsadí podle svých vlastních seznamů čekatelů na „teplé místečko“.

Za druhé světové války nebylo zase výjimkou, že si někteří obyvatelé Německem okupovaných území najednou „vzpomněli“ na své německé předky a stali se říšskými občany. Mělo to své výhody. Dostávali větší příděly potravin, získali lepší práci nebo si nahrabali majetek ukradený Židům. Jenomže postupně se to, co jim připadalo v prvních letech války jako dobrý nápad, stávalo jejich noční můrou. Třeba když museli jako němečtí občané obléknout uniformu wehrmachtu a odjet na frontu (týkalo se i „bývalých“ Čechů – zde). A na konci války je pak jejich prospěchářství dohnalo definitivně.

Nicméně všichni tito lidé byli běloši, takže udělat ze sebe Němce nebyl v jejich případě zase až tak velký majstrštyk. Ale zkuste z nich udělat černochy. Kupodivu to není nemožné a ani výjimečné. Třeba v Brazílii se při komunálních volbách celá řada kandidátů vystupujících dříve jako běloši začala najednou prohlašovat za míšence, nebo dokonce za černochy (zde). Podle deníku The Washington Post prý byli k uvědomění si své rasové identity inspirování aktivitami hnutí BLM a rasovými nepokoji v USA (zde). Podle mne jsme však spíše svědky toho, jak lze zblbnout lidi, kteří doposud necítili potřebu příslušnost k rozdílným rasám nějak zásadně řešit. Jižní Amerika je totiž sice plná sociálních konfliktů, občas doprovázených i násilím, ale rasismus tam rozhodně tím nejpalčivějším problémem zatím nebyl. Zdá se, že se jím však co nevidět stane.

Asi aktuálně nejznámější specialistkou v oboru „jak ze sebe udělat něco, co nejsem“ je pravděpodobná budoucí víceprezidentka Kamala Harrisová. Ta měla pro nominaci na tuto funkci dva základní předpoklady. Jednak je to žena a jednak vystupuje jako Afroameričanka. Jenomže to druhé není tak docela pravda. Ve skutečnosti je totiž dcerou jamajského otce a indické matky. Jamajčané sice černoši jsou, ale sami sebe za Afroameričany nepovažují (zde). Nicméně pro zisk černošských hlasů šly takové detaily stranou. 

V případě Kamaly Harrisové lze však hovořit jen o určitém „přibarvení“ skutečnosti. Občas ovšem dojde k jejímu „přebarvení“. A to doslova. To když se z bělocha stane „černoch“, respektive z bělošky „černoška“. V této disciplíně máme dokonce i svoji českou hvězdu – Rachel Doležalovou (zde). Tato blondýna hrála černošku tak dokonale, že to dotáhla dokonce na předsedkyni Národní asociace etnických menšin. Přitom stačilo solárko, vhodný make-up a změna účesu a barvy vlasů. Nějakou dobu jí to procházelo, jenže pak na tuto bojovnici za práva menšin prasklo, že podvádí se sociálními dávkami a spadla klec.

Ochrana práv černochů je mezi „rasovými podvodnicemi“ vůbec oblíbeným oborem. Angažovala se v ní totiž i Jessica Krugová, která o sobě roky tvrdila, že je latinsko-afrického původu (zde). Pak však vyšlo najevo, že ve skutečnosti má kořeny židovské. Některé bělošky si však hrají na černošky z důvodů čistě komerčních (zde) a pro budoucí zisky investují do získání svého exotického vzhledu nemalé prostředky. Nejde totiž jen o to strávit moře času v solárku, ale je třeba si nechat naplnit rty, zvětšit stehna a pozadí a velkou pozornost je nutné věnovat i účesu, pro který platí: „čím méně rovný a hladký, tím víc černoška“.

Bez ohledu na motivaci se však všichni tito „rasoví šejdíři“ od sebe zase až tak moc neliší. A jsou ze stejného těsta jako kariéristé vstupujících pod vidinou prebend do politických stran, nebo těch, co v sobě za války najednou objevili „ducha svých německých předků“. Jsou to totiž vesměs vykutálení prospěcháři, jací se v lidských dějinách vyskytovali vždycky a vždycky se vyskytovat budou. A kteří by snad i v případě ovládnutí Země mimozemšťany prohlašovali, že z jiné planety pocházejí také. I když některým bych to docela i věřila…