V poslední době roste počet lidí trpících klimatickou depkou, respektive environmentální úzkostí, jak se tomuto stavu odborněji říká. Vzhledem k intenzivní katastrofické klimatické masáži, které je veřejnost vystavena, není divu.
Environmentální úzkost je jedna z nově se vyskytujících úzkostných poruch vyplývající z nepřiměřených obav o stav a vývoj životního prostředí a zemského klimatu. U někoho vede k projevům psychosomatickým, někdo má problémy se spánkem, jiný je ovládán nezvladatelným vztekem na ty, kteří stejné obavy nesdílejí, nebo mají jiný názor na to, jak situaci řešit. V extrémních případech může vést dokonce až k myšlenkám na sebevraždu. Problematice environmentální úzkosti se věnoval i rozhovor s psychoterapeutkou a právničkou Zdeňkou Voštovou na portálu Aktuálně.cz (zde). Podle ní se týká především mladých lidí, i když se úplně nevyhýbá ani těm starším.
Asi každý z nás zažil v životě nějakou úzkost, nebo měl z něčeho strach. Ať už byla příčinou blížící se školní zkouška, návštěva zubaře, nebo u někoho třeba let letadlem. Většina z nás se s tímto stavem dokáže bez větších problémů vyrovnat sama a při opakování stejné situace zažívá úzkostné pocity postupně menší a menší intenzity. Při dostatečném počtu opakování pak mohou vymizet úplně a člověk danou situaci zvládá naprosto v pohodě. Třeba jako nákup v obchodě (tedy pokud netrpí zrovna úzkostí z nakupování). V některých případech však může úzkost a strach z něčeho naopak přerůst v úzkostnou poruchu. Musí se ovšem sejít hned několik okolností najednou. Jednak musí jít o osobu s určitou predispozicí, musí existovat nějaký spouštěč a úzkost musí být něčím průběžně „přiživována“.
S predispozicí toho moc nenaděláme. Někdo je zkrátka vůči všelijakým nepříjemnostem odolnější a jiného rozhodí kde co. Osobně si myslím, že určitá duševní otužilost se zvyšuje s věkem. Nebo spíše s životními zkušenostmi. Člověk otřískaný životem si zkrátka jen tak z něčeho na zadek nesedne. Proto se taky nenechá úplně lehce vystresovat hlasateli klimatické apokalypsy a o katastrofických scénářích si myslí svoje. Naopak mladším lidem s menšími životními zkušenostmi taková otřískanost chybí a dle mého soudu tak u nich existuje vyšší riziko, že se u nich úzkostná porucha rozvine i na základě daleko méně intenzivních podnětů, než u lidí starších a zkušenějších.
Otázkou je, co je tím startovacím impulzem v případě environmentální úzkosti. Paní Voštová uvádí, že „...současný stav planety a environmentální problémy, kterým lidstvo čelí, a určitá apatie velké části společnosti vůči těmto problémům“ a „černé scénáře vědců ohledně budoucího vývoje“. Myslím, že je to pravda jen částečně. Spouštěčem je totiž obvykle nějaká stresová událost, nebo jejich řetězec, kterých je daný člověk buď osobně účasten, nebo se o nich dozvídá a zároveň nabývá dojmu, že mohou zásadním způsobem postihnout i jeho. V našich podmínkách, kde dopad klimatických změn pociťujeme jen mírně, připadá do úvahy spíše ta druhá možnost. Podnětem, který úzkostnou poruchu spouští, nejspíš tedy budou především ony „černé scénáře“ vykreslující „environmentální problémy, kterým lidstvo čelí“ co nejkatastrofičtěji. Tady paní Voštová uhodila hřebíček na hlavičku. Ovšem s „apatií části společnosti“ je to podle mého názoru trochu jinak. To, co se jí jeví jako „apatie“, je totiž ve skutečnosti určitý odstup a nedůvěra části společnosti vůči hlasatelům zmiňovaných „černých scénářů“, snaha nenechat se jimi vybláznit a z toho plynoucí větší odolnost vůči klimatické panice. Ovšem pokud se tento racionální postoj prezentuje predisponovanému člověku jako „nezájem o stav a budoucnost planety“, tak to jako spouštěč jeho úzkostné poruchy působit může.
V praktické rovině je oním startovacím podnětem obvykle nějaká zpráva, nebo několik zpráv obdobného vyznění. V případě klimatických změn například to, o kolik se zvýšila a ještě zvýší teplota na Zemi, doplněná eventuálně tím, kolik kde zmizelo nebo zmizí v dohledné době ledu a o kolik metrů kvůli tomu stoupne hladina oceánů. Obzvlášť působivé jsou třeba také animace znázorňující světová velkoměsta zalitá vodou a možná jednou přinesou média jako „odstrašující memento“ i obrázek sochy Svobody, které ční nad hladinu jen ruka s pochodní...
Tyto spouštěcí zprávy jsou zpravidla spíše bulvárního charakteru snažící se ovšem působit seriózním dojmem. Tedy psané nikoliv s cílem informovat, ale šokovat a vystrašit (proto třeba ty animace). A jsou taky jednostranně zaměřené. Obvykle je v nich totiž zdůrazněno, že viník změn klimatu je znám (přeci člověk) a alternativní názory na jejich příčinu neobsahují buď vůbec, nebo ve značně dehonestačním módu. Tedy něco na způsob „popírači vinu člověka nadále tvrdošíjně odmítají, přestože všichni 'odborníci' tvrdí, že to nemůže být jinak“. Tím je zároveň zaseto semínko k jednoduché úvaze, že když způsobil klimatickou změnu člověk, může ji také zvrátit.
Opačným extrémem k takto jednostranně vyznívajícímu informování by ovšem bylo probíhající změny klimatu zamlčovat. Znamenalo by to jen šíření dohadů a fám, různí manipulátoři by měli stejně pré a predisponovaným lidem by tak jako tak seděla depka za krkem. Takže o probíhajících změnách je pochopitelně nezbytné veřejnost informovat. Ovšem bez emotivního zabarvení, bez snahy lidi vystrašit a vyvolat u nich paniku. A naopak předkládat různé názory na možné příčiny a od toho se odvíjející návrhy dalšího postupu. Dle mého soudu je tou nejzásadnější otázkou jestli s klimatem „bojovat“, nebo zda je smysluplnější se jeho změnám přizpůsobit.
Ale zpět k environmentální úzkosti. Aby se plně rozvinula, je třeba ji „přiživovat“. Což se dělá jednak opakováním spouštěčů a dále jejich zintenzivňováním. Což v praxi znamená víc a víc environmentálně katastrofické masáže veřejnosti, vyvolávání strachu a vytváření paniky. A taky zvyšování důrazu na „urgentnost řešení“ tím, jak se postupně zkracuje čas, do kdy ještě „máme šanci planetu zachránit". Před nedávnem to byl rok 2050, teď už nám běží posledních 12 let, a jestli to takto půjde dál, tak možná za rok za dva někdo přijde s tím, že pokud nepřestaneme do neděle jezdit autem a jíst maso, tak už v pondělí bude klima zničeno nevratně.
Možná někomu připadá celá ta environmentální úzkost jako něco směšného a malicherného. Myslím však, že není na místě se lidem, kteří jí trpí, vysmívat, nebo jejich potíže zlehčovat. U některých se totiž projevuje třeba až nihilistickými postoji typu „nic nemá cenu“, nebo naprosto nesmyslným odmítáním mít děti (podle paní Voštové to zvažuje až třetina žen v Austrálii). Jde navíc o jev nebezpečný i pro ty, kteří postiženi nejsou. Projevy environmentální úzkosti totiž vyúsťují ve vytváření napětí a růst nenávisti ve společnosti („staří zkazili mladým budoucnost a teď se k tomu, co zavinili, staví apaticky“). A to už začíná být sakra vážné...
Jak jsem psala už před časem (zde), celé to klimatické šílenství je dle mého soudu v první řadě velký byznys. Proto je třeba se na postižené klimatickou depkou dívat především jako na oběti těch, kteří mají zájem se na projektech „záchrany klimatu na Zemi“ pořádně napakovat. Nemohu se totiž zbavit pocitu, že mají ve vytváření environmentální paniky prsty. A nějaké strádání lidí, kteří jim uvěřili, je jim absolutně šumák...
