„Dávám EU devatenáct let...“

Tak by se dala parafrázovat prognóza George Friedmana o uspořádání světa v roce 2040. Podle něj totiž tou dobou už nebude existovat EU a o svůj vliv přijde i Rusko a Čína. Na rozdíl od USA, které si svoje postavení udrží.

O tom, co dalšího pan Friedman předpovídá a jak ke svým závěrům došel, se můžete dočíst zde. Zajímavé je, že ve svých prognózách vůbec nezohledňuje možné ekonomické a politické dopady „boje s klimatem“, ani stále vyhrocenější střety mezi těmi, kteří preferují konzervativní uspořádání společnosti a těmi, kteří usilují o její přeměnu v duchu progresivismu. Obojí dle mého soudu bude ovlivňovat vývoj především v zemích „západu“, tedy kromě EU a dalších států západní Evropy také v USA a Kanadě. 

Na tom, že všechny ty Green Dealy, „uhlíkové neutrality“ a „spravedlivá klimatická řešení“ budou mít na ekonomiku těchto zemí dramatický dopad, se přitom shodují jak kritici těchto plánů, tak jejich zastánci. Rozdíl je pouze v tom, že ti první považují hospodářské oslabování „západu“ za závažný vedlejší efekt „boje s klimatem“ (například zde nebo zde), ti druzí jej naopak vidí jako efekt žádoucí. Dosavadní ekonomický růst je totiž podle nich jedním z „viníků“ klimatických změn, protože zvyšuje poptávku po energii, tím pádem i po větším spalování fosilních paliv a vede tak ke zvyšování emisí CO2 (například zde). 

Je samozřejmě otázkou, jak bude hospodářský pokles výrazný a jak moc to „západ“ oslabí v soutěžení s Čínou. Ta by tak na jeho zeleném běsnění mohla zdánlivě vydělat tím, že využije ztráty jeho konkurenceschopnosti a zaujme jeho pozice na světovém trhu. Pocit vítězství ovšem Čině podle mne moc dlouho nevydrží. Nějakou dobu bude sice z nově získaných pozic těžit, ovšem po čase pocítí dopady klesající poptávky právě ze zemí „západu“ způsobené jejich ekonomickým poklesem. A jen těžko bude hledat pro svoje zboží nová odbytiště. Ztráta pozic tedy dle mého soudu čeká po čase i ji a pan Friedman se tak ve své prognóze nemýlí. Byť on uvádí, že příčinou bude pokles její konkurenceschopnosti a z toho plynoucí vnitřní problémy, zatímco podle mne za tím bude stát propad poptávky po čínském zboží v zemích „západu“.

Otázkou je, proč pan Friedman při svých úvahách okolnosti související s „bojem s klimatem“ vlastně nevzal v potaz. Možná tuší, že všechny ty plány na rychlou „dekarbonizaci ekonomiky“ jsou jenom kecy a konstrukce z nich sestavené se sesypou jako domeček z karet v okamžiku, kdy narazí na ekonomickou realitu. A že výkřiky o dosažení „uhlíkové neutrality“ do roku 2050 mají stejnou váhu, jako když českoslovenští soudruzi hlásali, že do roku 1975 bude u nás vybudován komunismus (zde). Podle mne je však třeba počítat s tím, že než k onomu ekonomickému procitnutí z klimatického snu dojde, dokážou zelené plány napáchat pořádnou paseku. Takovou, která s postavením „západu“ ve světě secsakra zatřese.

A jak to bude s EU? George Friedman předpovídá, že se změní v nějakou formu „hospodářské unie“, tedy společenství ne nepodobnému EHS. Členským státům zkrátka dříve či později dojde, že se EU změnila ze „servisní organizace“, která jim má sloužit, v byrokratického molocha, kterému naopak slouží ony. A budou tedy logicky hledat jinou a efektivnější formu evropské spolupráce.

V tomto kontextu pan Friedman uvádí, že novým lídrem starého kontinentu se stane Polsko a s ním i celý středoevropský region. Něco na tom bude. Pokud se totiž EU skutečně rozpadne, bude téměř jistě jedním z katalyzátorů tohoto vývoje rozpor mezi konzervativním a progresivistickým viděním světa. V zemích střední Evropy má navrch to první. Velká (byť pomalu se zmenšující) část jejich obyvatelstva má totiž osobní zkušenost s totalitou a vidí znepokojivé paralely mezi ní a progresivistickými vizemi fungování společnosti. Pokud tedy po rozpadu EU vznikne něco jako „konzervativní blok“, bude nepochybně zahrnovat především státy střední Evropy. Celý tento region by tak vystoupil ze stínu EU a stal se důležitým hráčem. Se středoevropany by už zkrátka každý jen tak nezametal. Ovšem dost pochybuju, že by byli považováni za evropské lídry.

Pan Friedman dále předpovídá vznik nových regionálních lídrů na Blízkém a Dálném východě. V prvním případě to má být Turecko, které udělá další významné kroky k obnovení Osmanské říše, v tom druhém Japonsko. S Turky se nejspíš nemýlí, ale tím Japonskem si nejsem jistá. Jeho nejvýznamnějšími obchodními partnery jsou totiž Čína a USA (zde), kam jdou až dvě pětiny jeho exportu. Je tedy otázka, jak se japonská ekonomika vyrovná s předpokládaným poklesem poptávky po svém zboží v těchto zemích.

Ovšem jak to nakonec bude a jestli se tyto prognózy naplní, si budeme muset ještě dvacet let počkat. Tedy vlastně už jen devatenáct...