ČSSD aneb Česká Strana SebeDestruktivní

K probíhající koaliční „krizi-nekrizi“ se už vyjádřil kdekdo, a tak jsem asi jedna z posledních, kdo tak dosud neučinil. Je na čase to napravit, plácnout taky nějaké ta moudro a pokusit se přitom neopakovat již tisíckrát sdělené.

Spouštěč „krize-nekrize“ je notoricky znám. Ministr kultury za ČSSD Antonín Staněk přišel na to, že šéf Národní galerie pan Jiří Fajt podepisuje smlouvy sám se sebou, a tak mu dal padáka. Načež zaprotestovali šéfové světových galerií a muzeí (dle mého nejspíš netušíce oč jde) a s požadavkem na odvolání pana Staňka si zapeticovala i desítka tisíc tuzemců. Takže klasický humbuk, ve kterém téměř ušel pozornosti jeden zajímavý fakt, kterým se pan Fajt ohání. Tedy že uzavření autorské smlouvy „sám se sebou“ je mezi umělci úplně běžné (třeba zde, nebo zde).Pokud to tak opravdu je, tak potěš koště. A už začíná být konečně jasné, proč je kultura stále bez peněz, přestože se řadě lidí v ní se pohybujících úplně špatně nevede.

Tato zarážející skutečnost nejspíš unikla i panu předsedovi Hamáčkovi, který místo aby ji použil na obhajobu konání svého ministra, tak pod tíhou událostí hrůzou zesinal, propadl panice a pana Staňka, kterého předtím na chvíli podržel, hodil přes palubu. Nejspíš mu v tu chvíli nedošlo, že vyhazuje „koně“ Miloše Zemana. Nebo to udělal i s tímto vědomím, ale pak se zřejmě nepoučil z debaklu, který utrpěl před časem v souvislosti se snahou dostat do křesla šéfa zamini pana Pocheho. A tak asi jen málokoho překvapilo, že na něj prezident udělal dlouhý nos znovu.

Můžeme samozřejmě teoretizovat o tom, zda a jak tím Miloš Zeman překračuje svoje pravomoci. Ale v kontrastu s praktickou politikou je to jen mlácení prázdné slámy. Zkušený politik by totiž měl vědět, co od jednotlivých hráčů může očekávat, dle toho zvolit odpovídající taktiku a podle ní pak jednat. A ne jako pan Hamáček, který nejdřív dráždí hada bosou nohou a pak se diví, že ho uštkne. 

Nicméně slova o odvolání byla vyřčena a vzít je zpět by bylo příliš pokořující i pro jinak neuvěřitelně „splachovací“ ČSSD. Oranžovou partu však nejspíš tato zkušenost dostatečně nepoučila a rozhodla se ve své sebedestrukci pokračovat. A tak se stalo, že vyslovila další větu, kterou by nejraději vzala zpět ještě dřív, než její slova dolétla k nejbližším uším. Tedy, že když nebude po jejím, odejde z vlády.

Od té doby se ve veřejném prostoru řeší otázka, zda padne vláda, nebo nikoliv. Znalci české politické reality ovšem ví, že nemá smysl se ptát na něco, co je předem jasné. A že ta správná otázka zní úplně jinak – jak to socani udělají, aby ve vládě zůstali? 

Možná proto, aby získali čas na přemýšlení, jak z této zapeklité situace ven, požádali pana Babiše, aby ze svého titulu premiéra podal na prezidenta kompetenční žalobu. Nejspíš však ani sami nevěřili, že to skutečně udělá. On sice působí v současné „krizi-nekrizi“ poněkud nejistě, ale je to technolog moci. A jako takový si umí spočítat, co by mu tento krok přinesl. Totiž zhola nic. Nové příznivce by tím nezískal a nejspíš by naopak nějaké ztratil. A to, že ho k tomu nabádá i opozice? Už jste někdy viděli, aby vyzývala k něčemu, co vládu posílí? 

Ale zpět k jediné relevantní a ve vzduchu visící otázce. Tedy jak to socani zaonačí, aby se u lizu udrželi a vypadali přitom co nejméně směšně? Nabízelo se obvyklé „obětování se, protože cítí odpovědnost vůči svým voličům“. Ale to je tak neuvěřitelně hloupé, že to vidí i v ČSSD. Mírnou modifikací by bylo „obětování se, aby nebyla vláda závislá na extrémistech“. To ale v situaci, kdy už na nich závislá je, zní ještě hloupěji než „oběť voličům“. A vnitrostranické referendum nikdo riskovat nechtěl. Co kdyby náhodou členové rozhodli, že mají dát vládní koalici sbohem.

Já osobně jsem očekávala, že přijdou s něčím hodně inovativním. Třeba s tím, že vládu formálně opustí, ale posadí se spolu s komoušema na lavici „tolerujících“. Svým způsobem by to pro ně bylo ideálním řešením. Vyhnuli by se elegantně střetům s prezidentem a nedostávali by tak od něj opakovaně za uši. Od vládnoucího ANO by pak vybírali za podporu „výpalné“. A jejich poslanci by se nemuseli obávat, že kvůli předčasným volbám nebudou mít na splácení hypotéky.

Výsledek pondělního jednání předsednictva ČSSD však překvapil i mně. Sice se potvrdil můj odhad, že socani přijdou s něčím neotřelým, ale tohle jsem vážně nečekala. Nechat veškeré rozhodování o tom, zda zůstanou oranžoví ministři ve vládě, nebo z ní odejdou, na panu Hamáčkovi, je totiž pro ČSSD hodně riskantní. Co když se zase zapomene a ministry opravdu odvolá? Víte, jakou by pak dalo fušku vymyslet nějakou další obezličku, aby mohli ve vládě zůstat? Nebo že by to snad mysleli s tou sebedestrukcí vážně?