Čínský kapitalismus a evropský socialismus

Studenou válku vyhrál Západ především díky svému kapitalistickému systému, který umožnoval mnohem výraznější hospodářský rozvoj než ten socialistický panující na Východě. Dnes se situace opakuje. Jen s jinak obsazenými rolemi.

Nejspíš si na to ještě řada z nás pamatuje. Před rokem 1989 jsme vzhlíželi k Západu s obdivem, přičemž jsme mimo jiné oceňovali tamní životní úroveň nesrovnatelnou s tou naší. A taky to, jaké osobnosti jej reprezentovaly. Jména jako Ronald Reagan a Margareth Thatcherová byla jeho symbolem a obdiv k nim ještě vzrůstal v kontrastu s podivnou kombinací nadutosti, směšnosti a tuposti charakteristickou pro tehdy u nás vládnoucí soudruhy. Bohužel současní nejvyšší představitelé Západu mají ke svým předchůdcům daleko jak Sahara k zalednění a občas připomínají spíše právě papaláše komunistické. Ať už jde o amerického prezidenta Joea Bidena, kterého se už pomalu bojí i nechat mluvit na veřejnosti (zde), nebo „vrchní Evropanku“ Ursulu von der Layenovou, která se stihla zesměšnit ještě před svým nástupem do funkce (zde).  

Právě paní von der Layenová je symbolem úpadku té části Západu sdružující se v EU. Ta se sice snaží přesvědčit o své důležitosti sama sebe i celý svět, ale stačí třeba pohled na žebříček nejziskovějších světových firem (zde) a hned je zřejmé, že to jsou jen zbožná přání. EU zastupuje v elitní dvacítce totiž je jen firma Shell, a to vlastně jenom napůl, protože jde o společnost britsko-nizozemskou. Prachy se zkrátka vydělávají především za oceánem a ve východní Asii. Podobně tristní pohled je na zastoupení unijních firem mezi nejcennějšími značkami (zde). Opět mezi nimi totiž figuruje jenom Shell. A o moc výrazněji není EU zastoupena ani v žebříčku TOP 20 firem podle velikosti (zde), do nějž pronikl pouze francouzský Louis Vuitton.

„Kola světové ekonomiky“ se zkrátka už neotáčejí v EU, ale v USA a v Číně. Především ta pak přidává do pedálů opravdu hodně. Tamní komunisté se totiž poučili z toho, co se stalo jejich evropským souvěrcům, a došlo jim, že když nebude na chleba, tak by taky mohli o svoji moc a postavení přijít. A že bez ekonomiky fungující na tržních principech to prostě nepůjde.

EU zkrátka padá do bezvýznamnosti a nic na tom nemění ani nabubřelá prohlášení jejích představitelů. Naopak Čína se stává čím dál důležitějším světovým hráčem. Ptáte se, jak je to možné? Je to podle mne o prioritách. Zatímco v EU jsou tématy podobné blbosti jako 56 pohlaví a „práva“ kdekoho na kdeco, Číňané skoupili půlku Afriky (zde).

Některá témata však považují za prioritní jak v EU, tak i v Číně. Například „boj za záchranu klimatu“ a s tím související snaha ovlivňovat jeho změny. Tedy, ne že by se do podobných experimentů chtěli pouštět i Číňané. Že se větru a dešti poroučet nedá si ostatně ověřili už před desetiletími. Ale vyhovuje jim, s jakou vervou se do toho vrhá EU a vidí v tom příležitost, jak jejím členům pořádně pustit žilou (zde). Kolikrát mne napadlo, že snad všechny ty klimatické aktivisty dokonce sami platí...  

Když k tomu všemu ještě připočteme orientaci Číny na moderní technologie a obrovské investice do dopravní a energetické infrastruktury (zde a zde), máme skládačku jejího hospodářského úspěchu kompletní. Tamní komunisté dali zkrátka prostor soukromému podnikání, které se snaží nesvazovat byrokratickými blbostmi, a naopak pomáhají firmám otevírat dveře na zahraniční trhy.

To unijní politici naopak vymýšlí další a další nesmyslné regulace a tržní prostředí zaneřádili množstvím všelijakých dotací na straně jedné a daní a poplatků na straně druhé. Přičemž Green Deal a další opatření (např. emisní povolenky) realizovaná ve jménu „záchrany klimatu“ jsou jen špičkou tohoto ledovce. To všechno deformuje trh tak, že pro úspěch firmy není podstatné, zda nabízí svoje zboží a služby dostatečně kvalitně a efektivně, ale to, jak v tom umí takříkajíc chodit. Podle mne tak nelze hovořit o tržním hospodářství, ale o jakési formě socialismu. 

Katalyzátorem rozmachu Číny je zkrátka rozvoj tamního kapitalismu a úpadku EU naopak její propadnutí do osidel socialismu. V souboji obou –ismů má tedy kapitalismus opět navrch. Jen by asi nikoho před třemi desítkami let ani ve snu nenapadlo, že jeho představiteli budou čínští komunisté a socialisty budou reprezentovat pokračovatelé těch, ke kterým jsme tenkrát obdivně vzhlíželi.

Ne, to není volání po nástupu kapitalismu čínského typu. Z něj totiž docela dost mrazí. To je volání po odstranění evropského socialismu jakéhokoliv typu. Z něj totiž nemrazí o mnoho méně...