„Chvilkaři“ noční můrou opozice

Už podruhé za sebou přilákali „chvilkaři“ na Letnou 250 000 lidí. Mohlo by se tak zdát, že u nás vzniká politická síla, se kterou je třeba počítat. Je tomu opravdu tak, nebo jde jen o sebeklam těch, kteří by tomu rádi věřili?

Nutno uznat, že z pohledu počtu lidí, kteří dorazili minulou sobotu na Letnou, mohou být „chvilkaři“ navýsost spokojeni. Tentokrát totiž neměla demonstrace zdaleka takovou publicitu jako v létě. Navíc jim pan státní zástupce Šaroch zastavením trestního stíhání pana Babiše v kauze Čapí hnízdo vyfoukl jedno z témat, na kterém chtěli premiéra grilovat. Tento bod tak chyběl v seznamu „ultimát“, která mu byla v průběhu demonstrace předložena. Ta zbylá byla vesměs nepřekvapivá. Jednak se pořád dokola opakují a jednak je „chvilkaři“ vykecali předem. A tak už dávno před demonstrací všichni věděli, že má pan Babiš buď odstoupit z funkce premiéra, nebo se zbavit Agrofertu a paní Benešové. 

Nic z toho samozřejmě neudělá. Není pro to totiž jediný důvod. Ať se to někomu líbí nebo ne, právo pana Babiše vykonávat funkci premiéra vyplývá z výsledků posledních parlamentních voleb a síla jeho mandátu z toho, že v nich svoje politické konkurenty porazil o parník. Což samozřejmě neznamená jeho automatické čtyřleté hájení před protesty a kritikou ze strany jeho odpůrců. Dokonce ani před výzvami k rezignaci. 

Jejich legitimním důvodem ovšem nemohou být ty páně Babišovo škraloupy (včetně jeho gigantického střetu zájmů), které byly známé v okamžiku volebního klání a jimž navzdory dostal tak silný mandát. Navíc za situace, kdy je na základě řady průzkumů zřejmé, že nedošlo v postojích voličů k nějakým zásadním změnám. Výzvy k rezignaci pana Babiše opírající se právě o notoricky známé škraloupy tak lze dle mého soudu naprosto oprávněně označit za pokusy o revizi výsledků voleb. Jiná situace by pochopitelně nastala, kdyby na něj prasklo něco úplně nového a patřičně výživného. Pak by byl požadavek na jeho rezignaci nepochybně na místě. 

Jsem přesvědčená, že tohle všechno si „chvilkaři“ moc dobře uvědomují a ve skutečnosti splnění svých požadavků ani neočekávají. „Ultimáta“ tak nejsou fakticky určená panu Babišovi, ale je to sdělení vysílané především jejich podporovatelům. Něco na způsob: „vidíte, snažíme se, něco děláme a nic premiérovi nedarujeme“. Nicméně když už hovoří o „ultimátech“, budou taky muset splnit to, čím mu při jejich ignorování hrozí. Jinak budou tak maximálně pro srandu králíkům.

A tak pokud bude pan Babiš po Novém roce stále premiérem, aniž by se zbavil Agrofertu a paní Benešové, tak prý budou „chvilkaři“ dál demonstrovat a v protestech jen tak nepoleví. Dle mého soudu přitom budou čelit dvěma zásadním rizikům. Jednak únavě z neustálého demonstrování, aniž by se dostavily nějaké viditelné výsledky. Což hrozí postupnou ztrátou zájmu a podpory ze strany jejich příznivců. A jednak nebezpečí, že se na jejich hnutí nabalí různá obskurní politická uskupení, a to včetně těch extremistických.

Nebezpečí sklouznutí ke krajnímu radikalismu bylo ostatně zřetelné už na sobotním shromáždění, kde se objevil transparent vyzývající k vyvlastnění Agrofertu. Mohlo by to být považováno jen za úlet nějakého příliš snaživého páně Babišova odpůrce, kdyby… Kdyby se na témže transparentu neobjevila také výzva k vyvlastnění pánů Bakaly, Horáčka, Kellnera a dalších nejmenovaných (zhruba uprostřed textu zde). To už totiž nevypadá jako ojedinělý exces, ale jako výzva k porušení jednoho ze základních práv v demokratické společnosti – práva vlastnit majetek. Proto by se měli „chvilkaři“ od takových projevů jasně distancovat. Nelze totiž mít plná ústa svobody a demokracie na jedné straně a tolerovat výzvy k omezování práv z nich plynoucích na straně druhé. Pokud to neudělají, tak jednak ztratí věrohodnost v očích svých dosavadních podporovatelů s pravicovým vnímáním světa, a jednak tím povzbudí další extrémisty k tomu, aby na jejich akcích prezentovali hesla i daleko radikálnější. A pak ztratí věrohodnost i pro své zbylé fanoušky odmítajících mít s extremisty cokoliv společného.

Bylo by velkým překvapením, kdyby tyto následné demonstrace „chvilkařů“ s panem Babišem pohnuly, byť jen o píď. Lidé se na nich sejdou, dají volný průchod své frustraci, zaskandují si, vyslechnou tisíckrát omleté řeči o jeho prohřešcích a „ohrožení svobody a demokracie“ a pak se zase rozejdou. Na to pan Babiš zareaguje prohlášením, jak je bezva, že máme demokracii, kde si každý může svobodně říkat co chce. Časem to bude docela nuda. 

Jak půjde čas, aniž by se ve společnosti cokoliv pohnulo, budou si „chvilkaři“ spolu s dalšími příslušníky protibabišovského tábora klást čím dál častěji otázku, jak je sakra možné, že má pan Babiš u voličů přes všechno to máslo na hlavě stále tak vysokou podporu. Někteří na ní odpovídají už dnes slovy: „protože za ním stojí jen hlupáci koupení koblihami“. Což je však dle mého soudu především projev nedostatečného nadhledu dotyčných respondentů plynoucího nejspíš z jejich nezvládané frustrace a zaslepenosti. Podle mne je totiž pravým důvodem stále ještě přežívající zklamání podstatné části voličů z období vlád současné opozice a promarnění silného mandátu, který jim tenkrát dali. Jinak řečeno jednou z hlavních příčin neklesající podpory pana Babiše jsou ti, co stojí proti němu.

A tak i kdyby „chvilkaři“ na náměstích tábořili, stejně nemají reálnou šanci nějaké změny dosáhnout. Chybí tady totiž věrohodná politická síla, která by dokázala jejich úsilí přetavit ve volební úspěch. Jistou šanci by mohli mít snad jen Piráti, kteří jako jediní z opozičních stran nemají „provařenou“ minulost. Jenomže podle toho, jak se tahle partička postupně odkopává, začínají mít „provařenou“ přítomnost. Myslím, že je dobře si toho všímat a dávat si na ně bacha. Jinak bychom se totiž taky mohli dočkat toho, že by po období řízení státu jako firmy nastala éra jeho řízení aktivisty. Což by rozhodně nebyla žádná výhra.

Zatím to však vypadá, že i po příštích volbách zůstane naše politická mapa zásadně nepřekreslena. To by se totiž musel Andrej Babiš porazit sám. A akce „chvilkařů“? K zásadním přesunům voličstva na ose ANO – opozice téměř jistě nepovedou. Ovšem mohly by způsobit přeskupení elektorátu mezi jednotlivými opozičními stranami. A tak dochází dle mého soudu k paradoxní situaci, kdy z protivládně namířeného hnutí „chvilkařů“ začínají mít neklidné spaní především subjekty opoziční. Mohlo by totiž natolik zamávat s jejich voličstvem, že by na ně v příštím parlamentu nemusely zbýt žádné sesle. Myslím, že se tím kromě jiného vysvětluje i to, proč když si je pozvali „chvilkaři“ na kobereček, tak tam jejich vrcholní představitelé bez odmlouvání naklusali. A proč ani necekli, když je pak pan Minář zaúkoloval.

Z „chvilkařů“ se totiž stala velmi bohatá nevěsta disponující věnem ve formě minimálně 250 000 voličských hlasů. Spíše však větším. Zatím se sice tváří velice cudně a nepřístupně. Dříve či později však dle mého soudu námluvám neodolá a svoje podporovatele někomu přihraje. Jako první tuto šanci, jak podstatně rozšířit tábor svých voličů, zavětřili Piráti. Na rozdíl od svých opozičních konkurentů se totiž jako jediní nechali v sobotu na Letné vidět (zde). A tak pro mne nebude překvapením, když se jednoho dne pan Minář i s panem Rollem objeví po boku pana Bartoše na jejich předvolebním mítinku. A bude po „chvilkařích“...