Vyprávění vězňů: 8. Přátelství

Znal jsem V. K., byla profesorkou jazyků, učila latinu, franštinu a němčinu, dokud ji nezavřeli za protistátní činnost v rámci skupinay Dr. Vladimíra Neuwirta z Opavy v roce 1961.

Byl to snad poslední proces toho druhu u nás. A tak se tato profesorka ocitla ve vězení v Pardubicích. Byla bezradná. Všimla si toho jedna spoluvězeňkyně, která už měla nějaký trest za sebou, a začala se jí věnovat. Vysvětlila jí, jak co chodí, jak si má v případě potřeby vyprat prádlo. Když jednou dostali na večeři chleba a kousek špeku, řekla jí, ať si tu kůži ze špeku schová, až bude mít popraskané rty, potře si je tou kůží, protože žádnou kosmetiku mít nemohly…atd., samé užitečné rady. Když zjistila, že nově příchozí je politická, vysvětlila jí, že asi na ni nasadí nějakou spoluvězeňkyni, která bude donášet, a měla by tedy být opatrná a snažit se jí odhalit. Spřátelily se. Komické na tom bylo, že ta spoluvězeňkyně byla zavřena za prostituci. Pro neznalé musím upřesnit, že za socialismu trestní zákoník o prostituci nemluvil, vycházel z toho, že žádná socialistická žena se k něčemu takovému nemůže snížit. Marx přeci učil, že něco takového je produktem vykořisťování, v budoucí společnosti to vymizí. Přesto byly ženy, které se k tomu snížily. Když byla takováto pracovnice odhalena, byla souzena za příživnictví, to bylo trestné. A tak ta zmíněná žena chodila do věznice opakovaně.

Pak propustili obě ženy a brzy přišel rok 1968. Profesorka začala učit němčinu v Ostravě na učňovské škole pro číšníky. A pak přišla normalizace a profesorka s takovým škraloupem byla vyhozena. Chytla se však v jednom podniku v účtárně. Prostitutka se vrátila do Prahy ke svému řemeslu. Ale taky ho brzy opustila, nikoliv z kádrových důvodů, ale kvůli věku. Dále se živila jako uklízečka. A po celou dobu tyto dvě tak rozdílné ženy udržovaly přátelství, pravidelně si psaly a příležitostně se i navštívily.