Vyprávění vězňů: 2. Důležité bylo, jací byli spoluvězni

V roce 1968 a částečně i v roce 1969 bylo politické uvolnění, konala se tenkrát i nějaká církevní slavnost a já jsem tehdy seděl u stolu s jedním knězem a jedním mnichem.

Oba strávili roky ve vězení. Ten kněz se jmenoval Prášek a býval sekretářem olomouckého arcibiskupa, na jméno mnicha si už nevzpomínám. Zato mi uvízla v paměti část rozhovoru. Jeden z nich začal:

„Člověk měl vždycky starost, aby dostal dobré spoluvězně. Jednou jsem byl na cele s jedním vrahem, který si odpykával doživotní trest, a s jedním zlodějem, který to měl na několik let. Strašné bylo to, že se mnou nemluvili. Když jsme přišli z práce do cely a já jsem pozdravil, nedostal jsem odpověď. Když jsem se na něco zeptal nebo jsem chtěl zapříst hovor, bylo mi odpovědí jen mlčení. Ti dva si mezi sebou povídali, mne však ignorovali, jako bych tam nebyl. Bylo to velmi nepříjemné. Zdálo se mi, že ten, kdo je proti mne více zaujatý, je ten vrah.

Jednou vrah dostal průjmové onemocnění a dali ho do izolace. Zůstal jsem v cele jen se zlodějem. Po několika marných pokusech se mi podařilo přimět ho k řeči. Dověděl jsem se, že mezi vrahy se říká: Pokud dostaneš na celu faráře, nesmíš s ním mluvit. Kdybys s ním mluvil a on začal o svědomí a podobné řeči, pak bys sám se sebou nevydržel. Tak jsem se tedy dověděl, proč mne ignorují.“

Na to navázal ten druhý:

„Mně dali do cely s jedním učitelem a jedním úředníkem, oba byli političtí vězni. Je to dobré, myslel jsem si až do večeře. Pak jsem zjistil, že jsem se mýlil. Po večeři strnule seděli a nemluvili. Když se na chodbě ozvaly kroky, začali se chvět. To trvalo až do večerky. Oba totiž dostali trest smrti a nevěděli, zda bude vykonán nebo zda dostanou milost, o kterou oba požádali. Po večeři mohl přijít dozorce, říci jednomu z nich, aby si vzal deku a šel s ním. Noc by strávil v cele smrti, ze které by ho brzy ráno vyvedli…

Oba spoluvězni byli ateisti, bylo těžké najít něco, co by jim pomohlo se vyrovnat se situací, ve které se ocitli. Nebylo možné je nějak potěšit nebo dokonce rozptýlit. Po několika týdnech se sami začali po večeři modlit, nacházeli v tom útěchu. Po dvou či třech měsících z nich byli věřící lidé. Přibližně po půl roce byla jednomu kladně vyřízena žádost o milost a po nějaké době dostal milost i druhý.“

Další část vyprávění si nepamatuji. Jen vím, že nakonec páter Prášek řekl:

„Jedno dobré mi to vězení přeci jen dalo: Naučil jsem se jíst všechno. Já jsem před tím nejedl třeba rajčata, dnes už je jím.“