Lžidimitrijové a jejich následovníci

Každý národ má ve svých dějinách řadu podivných osobností. Zdá se mi, že pro Rusko jsou typičtí Lžidimitrijové.

Stručně si je připomeňme. Car Ivan Hrozný měl s prvou ženou Anastázií Romanovnou kromě dcer i syna Ivana Ivanoviče, který měl být následníkem trůnu, ale Ivan Hrozný ho v návalu hněvu zabil. Jeho nástupcem se proto stal druhý syn Fjodor. Ivan Hrozný měl celkem 8 žen, většinu z nich však zapudil nebo stihly umřít dříve, než porodily syny. Teprve se svou osmou ženou Marií Fjodorovnou Nagajou měl syna Dimitrije. Když Ivan Hrozný v roce 1584 zemřel, Fjodor, syn z prvého manželství, se stal carem a osmá manželka Marie byla vyhnána i se svým synem Dimitrijem. V roce 1598 zemřel ve věku 40 let car Fjodor I., syn Ivana IV. Nezanechal potomky. Měl jedinou dceru, která zemřela jako kojenec. Vlády se chopil Boris Godunov, švagr zemřelého cara. V té době žil ve vyhnanství Dimitrij, syn Ivana Hrozného. Ten však brzy tragicky zemřel – měl proříznuté hrdlo. Boris Godunov zemřel v roce 1605 a carem se stal jeho syn Fjodor. Proti němu vypuklo v Moskvě povstání, které vedl údajný Dimitrij, syn Ivana Hrozného. Skutečný Dimitrij byl však v té době již mrtvý. Šlo pravděpodobně o mnicha Jurije Otrepova, který se vydával za syna Ivana Hrozného. Označuje se proto jako Lžidimitrij I. Vládl 1605-6. Pak proti němu vypuklo povstání vedené Vasilijem Šujskim a Lžidimitrij I. byl zabit při pokusu o útěk. Následující rok se na scéně objevil Lžidimitrij II., kterému se však nepodařilo ovládnout celou Rus a byl zastřelen v roce 1610. Po něm se objevil Lžidimitrij III., který byl popraven roku 1613. A na scéně se objevil Lžidimitrij IV., který se taky dlouho neudržel u moci a utekl ze země.

Nedaleko Moskvy je město Sergijiv Posad, které se za sovětské éry jmenovalo Zagorsk. Je v něm veliký klášter a mnoho chrámů. V těch chrámech jsou ikony Andreje Rubleva. Je to asi nejvýznamnější poutní místo pravoslavných věřících v Rusku. Na nádvoří kláštera je pomník tvaru čtyřbokého sloupu a na jeho podstavci je nápis: Rusko mělo těžká období. Prvým z nich byla vláda Lžidimitrijů, které nám poslal papež. Dále jsem nečetl, bylo to psáno starým typem azbuky. Místo toho jsem se dal do řeči s mladým Rusem, Když došla řeč na starověrce a molokány (sekty, které se utrhly od pravoslaví) prohlásil: „Ty nám sem poslal papež.“ Znám jednoho Rusa, který žije v Ostravě. Inteligentní člověk, jednou jsem s ním probíral něco z ruských dějin a opět jsem slyšel: „To nám poslal (do Ruska) papež.“

Carevnu Kateřinu II. navštívil v roce 1787 rakouský císař Josef II. Jednali spolu o válce proti Osmanské říši. V rámci cesty se konala také návštěva Krymu, který nedlouho před tím Rusko obsadilo. Cestou se projíždělo pustým územím. Jelikož hostitelé chtěli vzbudit zdání, že jde o vzkvétající zemi, nastavěl tam Potěmkin vesnice z kulis a v nich lidé dovezení z Petrohradu sehráli šťastné vesničany. Po průjezdu monarchů s doprovodem jednou Ptěmkinovou vesnicí se herci hrající šťastné vesničany urychleně přesunuli do další vesnice. To je všeobecně známé. Méně je již známé, že mnoho Rusu nevěří, že šlo o podvod. Věří tomu, že ty vesnice tam stály doopravdy a tvrzení, že šlo o kulisy, považuje za pomluvu ze Západu. Nepřesvědčí je ani to, že jsou však dochovány pokyny psané Potěmkinem, kterými akci připravoval.

V Kremlu je dělo car-puška, které má ráži 890 mm. Jde o největší dělo na světě. Nejsou žádné doklady o tom, že by se z něho někdy střílelo. Většina historiků se domnívá, že bylo umístěno na hradbách Kremlu pouze pro odstrašení, na nepřátele mělo psychický účinek. Já jsem za minulého režimu pracoval v podniku, kde se vyráběla děla. Problematiku jejich výroby však znám jen okrajově. Troufám si však tvrdit, že hlaveň děla car-puška by mnoho výstřelů nevydržela. Je však mnoho Rusů, kteří věří, že se z děla střílelo.

O caru Ivanu Hrozném je všeobecně známo, že - kromě mnoha jiných zlých činů - nechal taky popravit velmi mnoho lidí. A přece je mnoho Rusů, kteří věří, že tyto zprávy jsou jenom výplodem nepřátel Ruska, považují Ivana Hrozného za světce a poslali petici na moskevského patriarchu, ve kterém ho žádají, aby Ivana Hrozného prohlásil za svatého. Ten jim však nevyhověl.

V roce 1968 k nám vtrhly armády pěti států v čele s Ruskem. Politruci invazním vojákům předem řekli, že u nás zuří kontrarevoluce. Prostí vojáci, když viděli spořádaná města a výstavné vesnice (ve srovnání s ruskými), byli velmi zmateni a nedalo se s nimi mluvit. S důstojníky to bylo jiné. „Je to jenom cvičení vojsk varšavské smlouvy, buďte klidní.“ řekl mi jeden z důstojníků. – „A jaké máte náboje: Slepé nebo ostré?“ opáčil jsem. – „Takové, jaké budeme potřebovat.“ Taky ruští vojáci vtrhli do jednoho podniku, šli do skladu zbraní lidových milicí (pro mladé: lidové milice byla ozbrojená složka přímo podléhající KSČ) a udělali fotografie zbraní, které tam našli. Ty fotografie pak vyšly v ruském tisku s titulkem: Zbraně připravené pro kontrarevolucí.

Po havárii jaderné elektrárny Černobyl Rudé právo informovalo, že při havárii byli 2 mrtví a 15 zraněných, což samozřejmě přebralo z ruských zdrojů. Když byla tato JE v současné válce dočasně obsazena Rusy, byl v televizi záběr z vestibulu této elektrárny a bylo tam vidět hodně dlouhý seznam jmen zahynulých pracovníků. Takto by bylo možné pokračovat.

Zajímavé je, že hlásání lží v Rusku funguje, ať jsou u moci bílí, rudí či strakatí.