Historie zpracování kovů - 10. Sochy

Již jsem uvedl, že od počátku se kovy využívaly k výrobě různých artefaktů. Ve starověku se z nich dělaly i velké sochy. Nejznámější je kolos na ostrově Rhodos. Byl to jeden z osmi divů starého světa.

Socha boha Hélia se vypínala do výšky 30 metrů. Odlil ho Chárés z Lindu v létech 304-292 př. Kr. Socha spadla při zemětřesení 226 př. Kr. Trosky byly na místě až do r. 653, kdy ostrov přepadli Arabové a zbytky sochy odvezli. Obrázek sochy se nezachoval. Toto je dnešní představa.

Požití kovu dává sochařovi řadu možností.

Tyto sochy jsou odlité z bronzu, který je k tomu velmi vhodný. Má teplotu tání okolo 900 °C, lze ho tavit například v kelímkové peci. Pro výrobu formy je k dispozici řada formovacích materiálů. Bronz má dobrou zabíhavost, to znamená, že dobře zaplňuje i drobné dutiny ve formě. Socha může být členitá a mít mnoho detailů. Někdy se stane, že do některého místa kov nezaběhne. Například vytlučou z formy sochu státníka a chybí mu špička nosu. Sochař tedy nos dovaří, zabrousí a vyleští. Někdy se stane, že ta špička nosu je červenější než ostatní povrch. To by si někdo mohl špatně vykládat. I zde existuje řešení: Státník se na nějakou dobu zavěsí do žumpy. Čpavek urychlí korozi a socha dostane stejnoměrný hnědý nádech. Někteří sochaři si spolu se sochou odlijí ze stejné tavby několik tyček, které použijí k případnému navařování chybějícího materiálu. Navařená místa se pak barevně neodlišují. Takováto tajemství si však nechávají pro sebe, to jen já všechno vykecám.

Po nějaké době se na bronzových sochách vytvoří vrstvička měděnky. Tyto sochy nemají ještě 60 let a už jsou zelené.

Někteří lidé si tuto sochu vykládají tak, že žena se snaží muži nasadit parohy a on se brání. Těm sděluji, že nejde o parohy, ale o kvetoucí větvičku. – Možná, že v Ostravě se měděnka tvoří rychleji, protože hlavně v minulosti jsme zde měli ve vzduchu více oxidu siřičitého. Měděnku tvoří sirník měďnatý a hydroxid mědi. Zeleň na bronzových sochách je asi jediná zeleň, které ten oxid siřičitý prospívá.

Při výrobě forem pro díly strojů se ve slévárnách většinou používají dřevěné modely. Sochaři využívají dřevěný model například při odlévání plaket. Pro odlévání soch dřevěný model většinou nelze použít  často se používá ztracený model. Ztracený model není model, který sochař nemůže najít, ale model z vosku. Před litím se forma zahřeje, vosk se roztaví a vsákne se do písku. Tato metoda se používala již ve starověku. Dnes mnozí dávají přednost modelu z polystyrenu, který při styku s roztaveným kovem shoří. Větší sochy, řekněme postavy v životní velikosti, se odlévají na ležato. Ve formě při odlévání působí metalostatický tlak. Počítá se stejně jako hydrostatický tlak, jen se dosadí hustota tekutého kovu. Písková forma by velký tlak nevydržela.

Uvnitř formy se vytváří jádro, poněvadž běžné sochy mají tloušťku stěny jen několik milimetrů, ty největší, například socha Svobody v New Yorku, mají tloušťku stěny jen několik centimetrů. Kov se při chladnutí smršťuje. V tlustostěnných odlitcích vzniká vlivem teplotního pole napětí, proto se volí malá tloušťka stěny. Úspora kovu je až druhý důvod. Dovnitř formy se proto dává jádro, které vytváří dutinu. Jádro musí po odlití změknout, aby se socha mohla smršťovat. Proto se dříve do směsi na jádra přidávaly kobylince. Dnes mají slévači jiné prostředky, i když někteří umělci se drží tradičních postupů. V každé soše se nechává otvor, aby se mohl vnitřek sochy vyčistit. Například socha nemá u bot podrážky.

Velké sochy a sousoší se skládají z více dílů, které se spojují šrouby, nýty, svařováním ap. Například soch Jana Žižky na Vítkově vyrobená podle návrhu Bohumila Kavky je prý třetí největší jezdecká socha na světě. Má výšku 9 metrů a délku 9,6 metrů. Skládá se ze 120 bronzových dílů a téměř 5000 šroubů.

Nejnáročnější jsou jezdecké sochy se vzepjatým koněm. Většinou se dělají tak, že se ocas koně dotýká podstavce. Pak jsou dvě možnosti: zadek koně se zatíží tak aby těžiště bylo nad trojúhelníkem vymezeným kopyty zadních nohou a špičkou ocasu nebo se použije pevná podložka a k ní se socha v těchto třech bodech řádně připevní.

Konečně se kovové sochy chrání proti blesku. Když má postava zvednutý meč nebo drží kopí, pak to je zároveň hromosvod. Svatý Václav má praporec, který je zároveň hromosvodem.

Většinou se u soch nepamatuje na ochranu proti holubům. Ti s oblibou sedají sochám na hlavy a ve své neuvědomělosti je znečišťují. V Ostravě jsme měli sochu Gottwalda, chudák byl celý šedivý od holubů. Soudruzi se u té sochy shromažďovali při různých výročích, řečnili a kladli věnce. Den předem však Gottwaldovi umyli hlavu. Já znám jedinou ochranu proti holubům: svatozář. Všimněte si na Karlově mostě, že holubi nesedají na hlavy světců, obroučka jim brání mávat křídly. Proto apeluji na všechny politiky, aby se chovali tak, aby mohli mít kolem hlavy svatozář.

Druhým materiálem používaným pro umělecké odlitky je litina. Je levná, teplota tání se pohybuje okolo 1200 °C a má jednu velikou výhodu: při tuhnutí zvětšuje objem. V tom se podobá vodě, ta má největší hustotu při 4 °C. Proto rybníky zamrzají na povrchu. Nebýt této anomálie, zamrzaly by ode dna a ryby by nepřežily. Zdobené sloupy pouličního osvětlení ve starých částech Prahy jsou z litiny. Ve starých činžovních domech bývají díly zábradlí u schodišť z litiny apod.

V dnešní době se dělají sochy i z hliníku. Ten má bod tání 660 °C, v minulosti ho neuměli vyrobit, až ve 20. století se začal vyrábět hromadně elektrolýzou roztavené směsi oxidu hliníku a kryolitu.

V Quitu v Ekvádoru je nad městem hliníková socha vysoká 25 metrů.

Kromě odlévání se sochy zhotovují i kováním, většinou se používá běžné železo.

Opakuji, nejde o odlitek. Sochu vytvořil umělecký kovář ze železa na kovadlině. Pokud jsem viděl uměleckého kováře při práci, tak si sochu prvně nakreslil na velký papír a stále dílo poměřoval s nákresem. Jeden však udělal výkres sochy na papír formátu A3 a vytvářenou velkou sochu poměřoval jen očima.

Proti rezivění se vykované sochy chrání nátěrem apod. Tato socha je chráněna pozinkováním a následným poměděním, jinak ji umělecký kovář udělal z plechu o tloušťce 3 mm.

U sochy výše jsem měl dojem, že ti racci skutečně volně letí ve vzduchu.

Tato socha je vyrobena z nerez plechu o tloušťce asi 1 mm tak trochu krejčovským způsobem. Nastřihané díly jsou svařené.

Tato socha je taky z nerez plechů, ovšem velké tloušťky. Abstraktním dílům však nerozumím.

Tomuto dílu však rozumím, k tomu vám mohu dát výklad. Je to zkouška pancéřového plechu na obrněný transportér. Na tanky byly pancíře mnohem silnější. Periodicky se zkoušely tak, že technici z výrobního závodu a pověření důstojníci vzali takovéto uříznuté pruhy a jeli s nimi na střelnici, kde do nich stříleli kanonem. K tomu mohu dodat jednu zajímavost: Když zkoušky nevyšly, přijeli všichni v podroušeném stavu. A když zkoušky vyšly, přijeli taky v podroušeném stavu. Tento zkouška zrovna nevydržela, ale zalíbila se výtvarníkovi.

Vyhlížím, kdy poprvé uvidím sochu zhotovenou nějakou novou technologií.

Na veletrhu v Brně jsem viděl lva vyříznutého z kovové desky laserem nebo nějakou jinou technologií, byla to však upoutávka firmy dodávající tyto řezačky.

Stejně tak jsem tam viděl mnoho plastových plastik zhotovených metodou 3D tisku. Dnes je však zvládnutý tisk 3D i pro řadu kovů. Například takto se již vyrábí mnoho součástek pro letadla z titanu. Princip je podobný: Nanáší se tenká vrstva práškového kovu, přejede se laserem nebo elektronovým paprskem, tím se nataví a spojí se.

Tady dva roboty staví touto technologií most. Ocelový most se běžně dělá z traverz a jiných válcovaných profilů. Konstruktéři tištěného mostu se inspirovali větvemi stromů. A je to hezké. Vzpomínám si, že jeden profesor na škole nám říkal: Když je konstrukce hezká, pak je i dobrá. Již byl postaven, přesněji vytištěn, i druhý most, delší. Stavěly ho 4 roboty, z každé strany dva. A setkaly se. Konstrukci pro tisk 3D se udělá na počítači v elektronické podobě a pak ji zrealizuje tiskárna 3D nebo roboty. Čekal jsem, kdy se toho chopí výtvarníci. Tento týden jsem se dočkal. Technický týdeník č. 11 přinesl na str. 12 obrázek slunečních hodin instalovaných u zámku v Berkley. Byly zhotoveny z kovu tiskem 3D a podle vzhledu je navrhl nějaký výtvarník, jde tedy o užité umění.