Připraveni na třídní schůzky?

Tradice velí, že v listopadu se uskutečňují třídní schůzky. Čtvrtletí je za námi, tudíž je třeba leccos probrat – pochválit, zkorigovat, nastavit směr. Jinými slovy – měla by proběhnout plnohodnotná konverzace učitele s rodičem na téma vývoje dítěte.

Dává vám to smysl? A pakliže ano, procházíte obvykle takovouto formou komunikace? Odpovídáte-li, že ano, pak gratuluji, nicméně většinou se do faktické komunikace během třídních schůzek nechce nikomu. Učitelům ani rodičům. Proč? Protože se této komunikace obě strany bojí.

Učitelé jsou před a během třídních schůzek nervózní, protože se domnívají, že rodiče na ně chválu pět nebudou (nedělalo se to nikdy, tak proč to čekat dnes) a že se spíše vše bude odehrávat ve formě narážek, slovních přestřelek, sdělování, že takto se to dělat nemá a jak se to dělat má. A rodiče přicházejí na třídní schůzky nervózní proto, že buď chtějí něčeho docílit (donutit učitele, aby ve své práci učinil změnu) nebo se bojí toho, jak bude jejich dítě hodnoceno a zvažují, zda dítěti dělat či nedělat advokáta a nebo si to přišli jen tak odsedět. Zkrátka z třídních schůzek nebývá nadšený asi nikdo.

A teď otázka do placu – je to nutné? Co kdybychom pojali své vlastní třídní schůzky jinak? Jak toho ale docílit? O čem by třídní schůzky měly být, mají-li být jiné? Má jít o jejich obsah (o čem se bavíme) a nebo o jejich formu (jak se bavíme). Zkuste si na tyto otázky odpovědět, speciálně hodláte-li řešit obsahovou stránku věci. To totiž nikdo za vás neudělá. Na co ale nemusíte nutně zůstat sami, je to, jak na věc jít – jak vystupovat, jak řešit, jak komunikovat. Na to už jistý návod je. Vlastně je hodně návodů na to, jak situace zvládat. Z mého pohledu – teorie a hlavně praxe (mj. i v roli učitele) mi dovolte, abych jisté možnosti nastínila nyní sama. Třeba pro vás budou inspirací, třeba se rozhodnete z nich čerpat.

1. Nechoďte na schůzky s pevným přesvědčením

Ať už na schůzkách či s učitelem chcete řešit cokoli, tedy řešte, a nesklouzněte k propagaci svého názoru. Při řešení je nutné, abyste byli otevřeni jiným pohledům na věc, abyste byli schopni na připomínky aktuálně reagovat a také byli i ochotni ze svého stanoviska slevit. V případě, že jdete na schůzku s pevně stanoveným postojem (doplněným patřičným psychickým rozpoložením – rozhodností, rozčílením…), který nehodláte měnit, máte vysokou pravděpodobnost, že se komunikace vyvine v hádku, která ve finále stejně k ničemu kloudnému nepovede – nepomůžete sobě, ani svému dítěti.

2. Nalaďte se pozitivně

Každé dítě je hodno pochvaly. Každé v něčem vyniká, na každém se dá najít něco dobrého. Na každém. Bez výjimky. Jděte na schůzku s tím, že uslyšíte pochvalu a kritika bude mít podobu návrhu, jak věci změnit. Váš vlastní postoj, vaše vlastní pozitivní naladění totiž ovlivní naladění učitele, se kterým budete jednat. A v případě, že by vám přišlo už příliš dlouhé na onu pochvalu čekat, řekněte si o ni: „V čem mé dítě vyniká? K čemu by mělo směrovat? V čem spočívají jeho silné stránky? Co dělá dobře?“

3. Ptejte se

Nevíte-li, proč se dítě učí právě tohle, nebo proč se to učí zrovna tímto způsobem, zeptejte se. Položte zcela obyčejný dotaz, a to bez vašeho názorového podtextu. Místo: „Nechápu, proč jsou děti zatěžovány větnými rozbory“, se zeptejte: „K čemu je dobrá znalost větných rozborů?“ Místo: „V dějepise se přeci vždy učí data. Nechápu, proč po dětech chcete názory a ne data.“, je lepší začít: „Všimla jsem si, že dějepis učíte jinak. Mohla byste nám o tom povědět něco víc?“

Chcete-li po učiteli změnu, použijte otázky typu: „Bylo by prosím možné učinit změnu? Mohli bychom se dohodnout, že by se to posunulo jiným směrem? Myslíte si, že by se dala najít i jiná cesta?“

Ptát se znamená hodně se dozvědět. A hodně se dozvědět rozšiřuje naše vlastní obzory. A rozšířené obzory vedou ke kultivaci výsledného názoru. Ptát se je každopádně důležité.

4. Důvěřujte

Důvěra je základním kamenem spolupráce učitelů s rodiči. A naopak. Obě strany si musí navzájem věřit. Možná je to velmi slabý článek našeho školství, možná snad i nejslabší. Nicméně my sami jsme účastníky oné důvěry, někdo by začít měl. Tak proč ne my (chceme-li důvěřovat). Stačí třeba začít tím, že k učitelově kritice našeho dítěte budeme otevření. Vezměme na vědomí, že děti se chovají jinak doma, jinak mezi svými vrstevníky, jinak u prarodičů a jinak ve škole. Učí se hrát role, což v životě budou potřebovat. Na straně druhé ale můžeme být rozladěni, když se dozvíme něco, co nezapadá do kontextu chování našeho potomka doma. Těžko uvěřit. Nicméně to, že je těžké tomu uvěřit, ještě neznamená, že to není pravda!

5. Kompetence kompetentním

Zvažte, koho se na co budete ptát. V případě, že chcete znát prospěch svého dítěte, komunikujte s příslušným učitelem daného předmětu. Chcete-li řešit nedošlou platbu, obraťte se na toho, kdo může nahlédnout do školního účtu. Jde-li vám o filozofii školy, kontaktujte ředitele. Každý má své kompetence a určitě není na místě odpovědnost převést na třídního učitele, který je jaksi po ruce. Není to ani férové a ani konstruktivní – kdo nemá páku na to, aby se věci pohnuly, nepohne jimi, ani kdyby sám chtěl. Nicméně je faktem, že každý učitel je povinen podat v rámci organizační struktury informaci, na koho se máte obrátit.

6. Pozor na citlivé údaje

Zákon na ochranu osobních údajů zavazuje učitele sdělovat citlivé, tedy individuální a osobní, informace o žákovi pouze jeho rodičům – tedy o samotě a nikoli před ostatními rodiči. Všichni rodiče najednou mohou vyslechnout informace obecného charakteru (cíle výuky, organizace práce, roku, nové metody, příprava na vyučování, výlety, klima ve třídě apod.), prospěch a chování jednotlivých dětí je nutno předat individuálním způsobem. V případě, že byste byli vystaveni jinému postupu, upozorněte na to učitele. „Předpokládám, že tohle bude asi tématem individuálních rozhovorů.“

7. Spolupracujte

Na schůzku jste přišli s tím, že chcete znát pohled učitele na své dítě. Že věříte, že učitel ví, co dělá a že je na straně vašeho potomka. Zeptali jste se na vše, co vás zajímalo, máte nyní větší vhled do situace, více informací, snadněji se budete rozhodovat. Chcete se dohodnout, spolupracovat. Blížíte se do finále. Předtím, než protnete cílovou pásku, mělo by ale dojít ke dvěma závazkům – tedy minimálně ke dvěma, pakliže je s vámi samotný žák, je dobré učinit závazky tři – váš, učitelův a dítěte. Proč vlastně? Závazek by měl obsahovat jasně stanovený úkol, povinnost, kterou hodláte realizovat proto, aby došlo k požadované změně. A závazky dva, resp. tři, by měly být učiněny proto, že všechny tři strany mají společný cíl – tudíž odpovědnost za realizaci nesou společně. Ne pouze rodiče (někdy učitelé mívají tendenci odpovědnost přesměrovat jen na ně) a ne pouze učitelé (někdy rodiče mívají tuto tendenci také).

8. Hodnoťte

Většinou hodnotíme to, čím jsme prošli. Třídní schůzky nevyjímaje – dali jsme do nich hodně své energie, komunikačního umu, v relativně krátké chvíli jsme podali relativně velký výkon. To rozhodně za zhodnocení stojí. Nicméně nejen sebe hodnotíme, podstatnější pro nás bývá finální mínění o učitelích, vedení, škole. Ať už dospějete k jakémukoli závěru, je na vás, jak moc budete aktivní při jeho ne/sdělování. Nicméně v tuto chvíli jsme všichni školou povinní, a tudíž i na nás leží odpovědnost za to, co ve škole či třídě případně bude nebo naopak nebude. Nevyjádřená nespokojenost ještě nikdy nic nezměnila a nevyjádřená pochvala ještě nikdy nezvýšila míru důvěry a pevného vztahu. Myslete na to, až se budete rozhodovat, zda vaše hodnocení spatří světlo světa.

Přeji vám hodně štěstí během plnohodnotné konverzace s učiteli během třídních schůzek, dostatečné množství informací a pocit, že ta hodina či dvě, které jste ve škole strávili, stály za to.