Jak vychovávat a nevybuchnout?

Jak moc vás dokáží vaše děti vyvést z míry? Kolikrát už vám „ruply“ nervy? Jak to probíhalo a jak vám bylo? Jaký jste z toho měli pocit a jaké ponaučení či předsevzetí jste si odnesli pro příště?

Nejsem schopna mít vždy emoce plně pod kontrolou. No, vlastně – jak je možné je mít plně pod kontrolou? Emoce! Můžeme si dát pozor na slova, která říkáme, můžeme si dát pozor na gesta, která děláme, na to, jak se tváříme, jak jednáme atd. Ale dát si pozor na emoce? Iluze! Nicméně, lze leccos mírnit, nepřipustit si to, nenechat to k sobě až tak moc přijít. To už možné je! Výborné, ne-li dokonce nezbytné, je to umět ve chvíli, kdy nám děti na nervy brnkají jak harfistka na struny své vznešené harfy, přičemž my ke vznešenosti máme na míle daleko.

Byla jsem nedávno se svými dětmi v Království železnic. Kupodivu se tam příliš moc lidí nepohybovalo, jak to tak většinou bývá, a až na sem tam nějaký ten dětský výskot panoval v komplexu klid. Minimálně do chvíle, kdy jeden malý chlapeček upadl z ochozu, který lemuje celou výstavní plochu s vláčky. Neviděla jsem, jak se to stalo, ale viděla, a hlavně slyšela, jsem, co následovalo potom. Otec maličkého okamžitě vzal do náruče, otočil se a na svého prvorozeného synka, který nebyl o moc starší než jeho plačící bratr, a začal ječet: “Ty kreténe, jak jsi to mohl udělat?“ Vmžiku následoval pohlavek – no, pohlavek, slušně to sedlo, o nic jemného rozhodně nešlo. K potlučenému brečícímu dítěti se tedy přidal i starší bratr. Otec mladšího utěšoval, opravdu dělal, co mohl, a staršího si nevšímal. Po chvíli se mladší chlapec uklidnil, nicméně u staršího to na změnu k lepšímu nevypadalo ani v nejmenším. Tatínek mladšího chlapečka pustil na zem a všichni tři začali jakžtakž pomalu pokračovat v prohlídce, nebo se o ni aspoň snažili. A asi aby nebyl příliš velký trapas, tvářil se otec jako by nic – z nás všech se takto tvářil jako jediný. Starší chlapec byl celé akce ještě plný, vzlykal a cupital v závěsu za otcem a bylo zjevné, že vyžaduje jeho pozornost. Ostatně to bylo jasné i tatínkovi, protože se otočil a na kluka se nečekaně obořil: „Vůbec ke mně nechoď, mám tě plné zuby!“, křičel. Chlapec instinktivně couvnul. A plakal dál, možná, že i o něco víc. A já v duchu s ním.

Co vlastně bylo špatně? Co otec nezvládl? A jak by to vypadalo, kdyby situaci zvládl?

Domnívám se, že tatínek v relativně krátkém čase pokazil, co jen pokazit mohl. Asi nejpodstatnějším prohřeškem bylo ono nelichotivé oslovení. Otec buď už dítěti takto říkal (kreténe), nebo o něm hanlivě uvažoval. Neoslovíme totiž nikoho nevhodným výrazem, pakliže v naší hlavě v tomto smyslu už tak nevystupuje (jako neschopný, špatný, budižkničemu). A obecně vzato - co v hlavě uzraje, to pak velmi snadno jde ven. A tady to šlo ven rychlostí blesku. Onálepkovat někoho je snadné. A běžné. Děláme to všichni, ulehčuje se nám tím život. Nu, proč ne. U vlastních dětí bychom se toho ale měli zdržet – přeci jenom jsou ve vývinu, řekněme, že bychom jim mohli dát šanci pozitivně překvapit. Mít totiž v hlavě vlastní dítě zakódováno jako problematické, je faktickým problémem už předtím, než vůbec cokoli řekneme!

Dalším rodičovským zakopnutím byl fakt, že otec hocha od sebe odháněl - „vůbec ke mně nechoď, mám tě plné zuby.“ Jasně tím dal dítěti najevo, že to, co udělal, se netrestá jenom nadávkou a pohlavkem, ale také nezájmem otce o jeho osobu – o to, že je mu to líto, že se cítí špatně, že pláče… Proč vlastně tak často dáváme dětem najevo svou lásku a péči jen tehdy, když se chovají dle našich norem? Musí dítě opravdu zakusit pocit, že je milováno pouze v případě pozitivního chování, pozitivních emocí? - Máte mě rádi proto, že jsem, nebo proto, jaký jsem?

No a stálicí mezi rodičovskými pochybeními je vytváření rozdílů mezi sourozenci. I tento pán je dělal. A přitom měl k dispozici několik momentů, kdy mohl situaci zachránit. Ale neudělal to. Proč asi? Že by to mělo nějakou souvislost s tím, jak o obou dětech uvažuje? Zase ta hlava?

Zapomněla jsem na pohlavek? Ne, nezapomněla. Vím, že obvykle bolí a že je ponižující. Navíc většinou vedeme děti k tomu, aby se k fyzickému násilí neuchylovaly. A my mezitím… Na straně druhé – ze všech chyb, kterých se tatínek dopustil, si myslím, že právě onen pohlavek bolel ze všeho nejméně a že pláč a jeho délka se každopádně rovnaly zcela jiné bolesti. Pohlavek bolí málo, podstatně víc bolí zlost rodiče a být na to vše sám.

Ať už onen hoch mohl či nemohl za pád svého mladšího sourozence, potrestán byl krutě. Doufám, že si tatínek dodatečně uvědomil chyby, kterých se dopustil – každopádně jich udělal na jednom místě víc než jeho syn. Výchovné? Asi ne. A přitom stačilo tak málo: uvědomit si, že teď a tady jsem to přehnal a začít chybu napravovat. Třeba tím, že k malému nezbedníkovi promluvím, sdělím, co udělal špatně, zeptám se ho, zda to ví, zda je mu to jasné. Sdělím, že se na něj zlobím a zakážu něco, co by mohl považovat za trest. Dítě uklidním – pohladím, držím ho za ruku, říkám, aby už neplakalo. Jakmile je aspoň trochu klidné, nechám ho promluvit – zásadní je informace, zda ví, co na jeho chování bylo špatné a zda ho lituje. A když dítě projeví lítost, stává se celá akce uzavřenou kapitolou. Reálné? Nereálné? Stoprocentně reálné – za předpokladu, že v celé akci jsme schopni mít své emoce pod kontrolou. Těžké? Jistěže, zásadní věci v životě jsou totiž těžké vždy.

Všichni potřebujeme mít v životě své jistoty. Dospělí jich mohou mít hodně a hodně jistot si jsou schopni sami vytvářet. Děti ale ne. Jejich jistotou jsou ti, které miluje, ti, na kterých jsou závislí – rodiče. Vezměte jim to a nebo jim touto jistotou sem tam zatřeste a dejte tak najevo, že zas tak pevná není, a děláte to nejhorší, co jako rodič udělat kdy můžete.

Mimochodem – proč vlastně onen chlapec mladšímu bráškovi ublížil? Vidíte hodně možností? A za kolika z nich vidíte i rodiče?

Vychovávat děti je velmi snadné, když vše klape, jak má. Když děti nezlobí, když jsme klidní, když nemáme starosti, když si vše jen užíváme. To ale není žádné umění, tohle dokáže každý, kdo je aspoň trochu mentálně dospělý. Umění nastává ve chvíli krize, kdy nervy jsou na pochodu, kdy se musíme hodně krotit, kdy nám výchova dává zabrat. A že jsme obstáli, se pozná podle toho, že všichni účastníci vědí, co se stalo a jak je možné se z toho poučit, chybu neopakovat. V tomto případě to mohlo být zvládnuto v podstatě snadno, rozhodně horší to pan otec bude mít za několik let, až u prohřešků svých synů nebude… Jak se praví – malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti!