Hodnocení výzdoby odpadkových košů

Taky rádi vzpomínáte na školní léta? Taky dáváte k dobru veselé historky? Vzpomínky na vtipné situace vyvolané třídním šaškem, trapasy spolužáků či dokonce samotných učitelů?

I já ráda vzpomínám, i já se veselými historkami „jenom hemžím“. A to mám před jinými výhodu – byla jsem totiž na obou stranách barikády: jako žák i jako učitel. Připouštím, že víc mi je do smíchu, když vzpomínám na svá vlastní žákovská léta. A nebýt takový šprt, měla bych nepochybně i více podrážděnou bránici. No ale co už – čas nevrátím. O to víc jsem si to snažila užít jako kantor.

Ne že bych učitelkou chtěla být odmalička. To ani náhodou. Když vyrůstáte v rodině, kde je učitelská tradice stále živá, není moc o co stát. Každý den máte na talíři, co se dnes dělo ve škole, jak kdo zlobil, jak je co postaveno na hlavu, speciálně pak nařízení šéfa. Málo peněz, nervy na pochodu, uznání žádné. Skvělá motivace? Ani omylem. Nicméně, stalo se – řízením osudu, řekněme. V každém případě má snaha o to ve finále neučit byla velká a splnila se. Po několika letech se ale u mě dostavilo něco, čemu jsem jen stěží mohla uvěřit – chuť to zkusit. Přeci se nenechám převálcovat systémem, já, která jsem roky dělala manažerku v komerční firmě! To ani náhodou. Navíc bych byla hloupá, kdybych si myslela, že systém nedostál nějakých těch změn, vždyť se o tom pořád mluví, píše. To by v tom byl čert.

Pohovor dopadl dobře, mnula jsem si ruce – samostatná práce, mohu být kreativní, zužitkuji motivační techniky, budu se věnovat podstatným věcem, budu své osmáky připravovat pro život! Jak skvělé!

Čekáte, že teď to přijde? Že přiznám, jak má očekávání byla lichá? Že děti zájem neměly, že jsem byla příliš naivní? Tak to byste se načekali. Nic takového se nestalo – děti byly skvělé, rozumné – ještě měly to, čemu se říká zdravý selský rozum. Kolik dospělých by se mohlo učit! Jako obvykle děti nezklamaly. Když totiž do toho jdete s tím, že maléry budou, tak ani zklamat nemohou. A ruku na srdce – nejsou právě ty maléry zdrojem našich budoucích vzpomínek? Tak ať je mají. Na co budou jednou vzpomínat s úsměvem na rtech – jak se snažili pochopit život láčkovců? Děti zdrojem mé deziluze rozhodně nebyly. Ta přišla odněkud, odkud bych to vůbec nečekala.

Leccos se na českých školách změnilo a leccos se změnám ještě stále vyhýbá. Třeba soutěže. Mezi třídami. Jak jinak – budeme soutěžit, předhánět se, kdo je lepší. Co z toho? Pomíjivá chvíle rádoby slávy? Ano. Vyhlašujeme soutěž o nejlépe vyzdobené ekoboxy. Ekoboxy? Jistě, definice zní, že se jedná o koše na třídění odpadu, v našem případě líbivé boxy z Ikea. Každá třída je měla a aby se jimi ještě mohla i pochlubit, bylo třeba je vyšperkovat. Proto tedy vyhlašujeme soutěž o nejlépe vyzdobené ekoboxy. Zapojí se s radostí každá třída od první až po devátý ročník včetně.

Nadšení jak pro koho. Můj dotaz – chcete si vyzdobit odpadkové koše? No, hm, no. Tak dělejte, jak uznáte za vhodné. Bože, jak na to vlastně reagovat? Směřujeme k ideálům, stavíme na vzorech, vybíráme budoucí profesi a zdobíme odpadkové koše? Co tím básník chce říci? Co z toho významného lze vydolovat? Nevydolovala jsem nic. Tak jsem se rozhodla, že v této oblasti příliš motivovat nebudu. Kupodivu ale mého zásahu ani nebylo třeba – přeci jenom se někdo našel, komu přišlo vhod přestávky věnovat lepení kytiček na krabice z Ikea. Uf, výborně, můžeme se tedy zapojit. Prý se někdy budou mladší ročníky chodit dívat do tříd a podle nějakého klíče budou boxy hodnotit. Fajn, tak až bude jasný termín, budu se třídou přichystaná na bodování. Když už, tak už.

Ťuk, ťuk, tak jsme tady a přišli jsme se s naší první třídou podívat, jak máte vyzdobené ekoboxy. Teď? Vždyť je hodina! Odpověď nula k nule. Prvňáčci obdivují velikost dětí z mé třídy (ekoboxy až druhotně), protože jak se sluší a patří, při vstupu učitele do třídy neprodleně vstali. Jo, jsou velcí. A koukají na mě jak nevěřící Tomáš. Pohled jim oplácím. Vážně nechápu. Přeci je hodina, dokonce píšeme i písemku. To dopadne asi pěkně blbě. Aspoň že bodování netrvá tak dlouho. Děkujeme a na shledanou.

Omlouvám se jim, pár slov ohledně toho, jak moc nechápu, že si dovolili přijít zrovna teď. Sedněte si a soustřeďte se na test. Ťuk, ťuk, tak jsme se s naší druhou třídou přišli podívat, jak máte vyzdobené ekoboxy. Cože? Tohle je nějak naplánované? V oficiálním plánu o tom nebylo ani zmínky! Odpověď – hele, já s tím taky nesouhlasím, děti, jak se vám ty ekoboxy líbí? Zjišťuji, že mám oči více dokořán, stojím ve skupině skoro stejně tak velkých lidí – no jo vlastně, oni, chudáci, zase vstali.  Sedněte si a už nevstávejte. A pište. Tohle už teď bude kolektivní práce. Budou mít aspoň lepší známky?

Ťuk, ťuk. Né! To né! Tak jsme se přišli s naší… Zcela rezignuji a dětem kategoricky říkám, aby nevstávaly, je-li to možné, ať se nenechávají rušit a píšou test. Na nic test. To ty výsledky můžu hodit do koše. Kolik má tahle škola ještě tříd? Třeba bude chodit jen první stupeň. Chodí, dál a dál. Jsem naštvanější a přestávám to jakkoli skrývat. A asi to je zjevné - kolegyně se začínají omlouvat. Nicméně, zlatý hřeb na konec: vedení školy osobně! Tak jsme se přišli podívat, jak máte vyzdobeny ekoboxy. Tak že byste vstali? Dýchám. Hodně. Mám zatnuté zuby a uvědomuji si, že teď už to hraji na obě strany – koukají na mě děti (jsem srab?), kouká na mě šéf (asi o tom se mnou bude chtít mluvit).

Soutěží o nejlépe vyzdobené odpadkové koše žiji ještě dva dny. Totálně se z toho vykecám kdekomu a doufám, že po letech se tomu také tak upřímně zasměji – všem to totiž připadá nesmírně vtipné. Tak jo, je to za mnou, teď zase ty ideály, vzory… Možná jsem je zklamala. Třeba to je naposledy, ne, určitě je to naposledy, co jsem je zklamala. Iluze. Zklamala jsem ještě několikrát, i když jsem nechtěla. Netušila jsem, jak často budu muset volit mezi „být zaměstnaná“ a „dostát svému zaměstnání“. Dlouho jsem to nevydržela a zvolila pohled do zrcadla, před kterým bych nemusela uhnout. Ve finále je asi vážně nejdůležitější se nezpronevěřit oněm ideálům, vzorům… Zkrátka nebýt srab.