Ty „hlupačky“ nebyly hloupější než mnozí politici!

Snad už ani není zapotřebí komentovat „životní“ pravdy našeho pana prezidenta. Je už to únavné a trapné. Jeho jasnozřivá prognostika je většinou šedá a zavádějící a nic nepomůže snaha jeho mluvčího uvádět věci na nepravou  míru. Většinou je to jen potvrzení, že hradní pán to bohužel myslel tak, jak to řekl.  

Ne, ty dvě dívky nebyly hlupačky. Spíše tak trochu mladistvě naivní. Chtěly prostě poznávat svět a lidi. Možná i zrealizovat určité sny. Bylo to ale kruté poznání, jistě na celý život. Nic bych jim nevyčítal. Ani to, že to asi stálo velké úsilí navrátit je k jejich rodinám. A protože jsem pragmatik, nechci ani vědět všechny detaily. Jsem rád, že náš stát využije v těchto případech všech prostředků na záchranu svých občanů. Je to princip slušné společnosti.

Spíše při takovýchto událostech myslím na ty politiky, se kterými jsem se setkal a kteří byli stejně „hloupí“ jako ty dvě dívky. U „vševědoucích“ politiků odmítám používat slova naivní. Jsou to mnohdy opravdu zcela hloupé a neinformované osoby. Zvláště pokud jde o takzvané krizové oblasti. Kolik už jich vykládalo o mírumilovných Palestincích, o osvíceném Muslimském bratrstvu v Egyptě, o nutnosti demokracie v Iráku. Řada příkladů je již pomalu nekonečná.

Jak to všude dopadá, víme všichni. Na vše doplácejí již milióny nevinných lidí, kteří se staly obětí těchto politických experimentů. A většina možná uvěřila těm řečičkám o mírumilovných snahách těch či oněch. Stejně tak, jako ty české dívky, které se možná chtěly přesvědčit, že lidé jsou lepší než jsou. Ale ne v těchto oblastech. Zde číhá nebezpečí opravdu na každém kroku, jeden nikdy neví. Mnohdy na tebe zamíří zbraň i včerejší přítel.

Ale ti hloupí politici to vidí vždy jinak a vykládají o nějakém porozumění, které nikdo nikde nemůže najít. Z taktických diplomatických důvodů odmítají krizové oblasti označit za životu nebezpečné. Nechtějí „dráždit“ politické protivníky. Hovoří o omylech a zmatených jedincích. Nechtějí připustit, že existují kulturní celky a společnosti, kde se problémy řeší stále jen násilnou cestou a kde je terorismus v různé formě doma.

Jistě, že v těchto oblastech najdete mnoho opravdu mírumilovných lidí. Vždy, když jsem je potkal, tak mne pokládali za sebevražedného blázna, když jsem se v těchto oblastech pohyboval bez patřičného doprovodu, který by se postaral o mou bezpečnost. A byli to také oni, kteří jen kroutili hlavou nad hloupostí a nevědomostí mnohých západních politiků.

Byli smutní a přemáhal je pocit bezmocnosti. Dobře věděli, že nemají šanci se bránit. Jak proti vlastním lidem, tak proti většinou nesmyslné „pomoci“ přicházející od západní civilizace. Poznali, že jsou jen hrací kartou politického pokeru světových velmocí anebo obětí politických hlupáků.

Často jsem s nimi posedával, popíjel čaj a nebyl schopen jakéhokoli vysvětlení této nelidské nespravedlnosti a „humánní“ arogance. Jediné, co mne vždy napadalo, byla egoistická myšlenka, že jsem měl štěstí a narodil se v jiném světě. Oni měli prostě smůlu. Nejhorší byl pro mne pohled na děti, které si radostně hráli a neměli tušení, že jejich budoucnost bude temná a bezvýchodná.

Takže buďme velkorysí k těm dvěma dívkám. Buďme rádi, že to tak dopadlo. Prožily něco, co bych nikomu nepřál. Vlastně ne, strašně bych to přál mnohým politikům. Chtěl bych, aby se za  každou cenu seznámili s realitou života těch, o kterých tak rádi rozhodují. Chtěl bych poučení pro ty opravdové hlupáky, kteří z bezpečí honosných komnat vykládají mnohé nepravdy o zbytku světa. Jsou to často lidé, kteří nutí druhé aby bojovali za prapodivné hodnoty, či je zneužívají pro své mocenské choutky.

Ano, těm bych přál tvrdou konfrontaci s realitou života. Možná, že už jsem tak zkažený, že bych si ani nepřál, aby je někdo zachraňoval. Prostě podle jejich zprofanovaného a lživého hesla: S teroristy se nevyjednává.